Přirozená krása

Občas mám pocit, že věc, která mi připadá jednak individuální, jednak samozřejmá, na sebe najednou začne navazovat nevídaný pocit důležitosti. Momentálně mám tenhle pocit o ženském ochlupení. Jenom napsat ta dvě slova - ženské ochlupení, si vyžádalo krátkou pauzu. Hodí se to? Ženské ochlupení je něco, o čem by nemělo být třeba mluvit. Zdá se, že je to jedna z věcí, o kterou bychom my ženy měly dbát, aby zmizela z povrchu zemského. Během posledních pár měsíců a týdnů pravidelně narážím na diskuse a články o tomto tématu. Jsem žena, takže se mě to týká.

Před pár měsíci jsem zhlédla celkem zajímavý dokument o tom, co nás činí žádoucími a řeč byla i o našich oholených nohách, podpažích a intimních partiích. Skupinka mladých dívek tam vystupovala v protestu proti holení, protože mají pocit, že je do úpravy jejich těl nutí společnost a to dost nevybíravým způsobem. Mladí muži a chlapci (alespoň tady v Británii), mají představu o ženském těle výrazně zkreslenou nadměrným sledováním porna na internetu. Paradoxně se domnívají, že co vidí na videích je normální a takhle máme my ženy vypadat. Z druhé strany se na nás tlačí komerce a kosmetické firmy, které nás upozorňují na to, že naše ochlupení je problém, je nehygienické, je nevkusné.

Jelikož jsem vyrostla za komunismu, kdy opak byl pravdou a ochlupená podpaží i nohy byla něčím zcela normálním, vyhnula jsem se pocitu, že všechny přirozené ženy v mém okolí jsou zanedbané a nečisté stvůry. Začít se holit byla volba, časem se z ní stala bezmyšlenkovitá norma, momentálně je to ale téměř politické prohlášení. Pokud mám zálibu v hladkých nohách a holém podpaží, shazuji tím snahu osvícených feministických sester?

Asi před měsícem jsem pak narazila na článek, který mi mé komunistické dětství připomněl zase. Tentokrát se psalo o tom, že třináctileté až patnáctileté Newyorčanky se hromadně objednávají na své první seance v kosmetických salonech, kde budou odborně zbaveny prvních náznaků ochlupení pomocí vosku. V tomhle věku jsme všechny řešily náš vzhled, ale představa, že bych měla mindrák a připadala si méněcenná, protože mi začly chlupatět nohy, mi přijde trochu moc. Nemám nic proti tomu vysvětlit a ukázat mladým dívkám, jak se o sebe starat, ale představa, že existuje jen jeden způsob, jak může žena být ženou, je nefér.

Jsou i muži, kteří začali náš vzhled stavět výš než náš charakter a pokud nebudeme upravené podle jejich vkusu, vztah zkrátka skončí, ať si rozumíme jak chceme. Chápu pak neholení se určitých žen jako feministický postoj, protože proč mají muži právo buď o sebe přehnaně pečovat a být pak opěvováni coby metrosexuálové, nebo naopak být zarostlí všude, i tam kde se to nám ženám naštěstí nikdy nepovede a být pak pro změnu opěvováni coby mužné typy. Proč ale žena s neoholeným podpažím musí vyvolat podráždění a krčení nosů, místo aby byla opěvovaná coby ženskost sama? Před lety se to povedlo Julii Roberts, před pár týdny britské zpěvačce Pixie Lott. Její fotky na internetu byla další připomínkou toho, jak moc je ženské ochlupení tabu. Prošla se po červeném koberci s mírně zarostlým podpažím, po pravdě řečeno to nebylo moc vidět, ale komentáře, jakých se za to dočkala nasvědčovaly, že neoholené podpaží na veřejnosti je horší než cokoli jiného. Kdyby se na červeném koberci potácela opilá mohla získat víc sympatií.

Co mě na tomhle zajímá je, že do žen perou oba tábory - muži i ženy. Zatímco chlapi budou držet spolu a když na ně začneme nasazovat, že chlupatá záda by v létě neměla být nikomu na očích, semknou se proti nám jako jeden muž, ale když si jedna z nás v návalu práce neoholí podpaží muži i ženy svorně začnou psát zhnusené komentáře.

Holit se mi vždycky přišlo normální, ale nevím, proč by z toho měla být norma, které se všichni musíme podřídit (nebo spíš všechny). Novinářka z dokumentu, o kterém jsem se zmiňovala na začátku, dala svému holícímu strojku pár týdnů pauzu a ke svému překvapení zjistila, že neoholené podpaží nesmrdí a v bazénu se jejím neoholeným nohám nikdo nesmál. Byla natolik paranoidní, že očekávala, že kvůli ní většina plavců bazén opustí. Když by se to stalo, nejspíš bych to zkusila také, protože mít sama pro sebe celý bazén by za to rozhodně stálo. Fakt by mě zajímalo, proč si my ženy tak rády děláme všechno složitější a místo vzájemné opory, nebo skupinovému postoji vůči mužům s nereálnými požadavky, na sebe tak rády hážeme špínu. Tenhle článek není ani tak o přirozené kráse (protože to je dost individuální pojem a ani mně noholené podpaží nebo nohy krásné nepřijdou, ale nevím, proč by měly být pohoršující) je spíš o tom, jak si dobrovolně necháváme diktovat jak máme vypadat a jaké máme být, my samy bychom přece měly vědět, co nás dělá ženou a pokud je to pro nás představa někoho zcela přirozeného, proč ne, je to přece věc každého a každé z nás. Pokud nás partner nedokáže přijmout takové, jaké jsme, nejspíš za to stejně nestojí a jen nám šetří pozdější trápení. Můžeme si dělat co chceme, pečovat o sebe jak chceme a být jaké chceme. Nebo ne?