Polská svatba

Polsko nikdy nebylo na listu zemí, které jsem toužila poznat, takže když už jsem se tam minulý týden octla, neměla jsem v podstatě žádná velká očekávání, jen obvyklou zvědavost. Je dost divné octnout se v zemi ne nepodobné Česku a poslouchat polštinu, která zní českým uším dost zvláštně. Zároveň jsem měla problém pokoušet se vyslovovat po jejich způsobu, protože to šlo proti všem instinktům českého jazyka. Takže jsem rozuměla, ale nebyla schopná odpovědět. Paradoxně jsem se cítila míň pohodlně než v anglicky či německy mluvících zemích, jejichž jazyk nemá s mým rodným společného téměř nic.

Lidé, kteří věděli, že žijeme v Anglii, se po chvíli alespoň snažili domluvit anglicky, ti, kteří neměli tušení odkud nás vítr přivál, nedokázali pochopit, že Češka nechce mluvit patlavou polštinou zkomolenou dohromady s češtinou a provázenou gesty. Naprosto chápu, proč se lidé z anglicky mluvících zemí buďto neobtěžují, nebo marně snaží osvojit si cizí jazyk. Angličtina je s každým výletem za hranice Británie snadnější, ať jsme kde jsme. Mluví jí čím dál víc lidí a zvládají ji čím dál lépe. Kdo zvládne angličtinu, propluje světem snadněji a sebevědoměji.

Můj muž se narodil polským emigrantům ve Francii, nedlouho po jeho narození pak celá rodina přesídlila do Jižní Afriky a tam už zůstali, dokud se potomci nerozutekli do dalších zemí. Svého muže nemůžu považovat za Poláka, přestože na něj rodiče polsky mluvili, ale vzdělaný byl v angličtině, polština není jeho první jazyk. Anglicky se domlouvá i se svým bratrem, polsky moc nečte ani nepíše, a jeho způsob myšlení i životní styl má blíž k Jihoafričanům. Ovšem v Polsku má pořád ještě dost příbuzných a tak jsme si vysloužili pozvání na svatbu bratrance a já jsem konečně mohla být oficiálně představena spoustě nových lidí.

Co dodat. Poláci jsou pohostinní, milí, úžasní lidé. A polská svatba je zážitek sám pro sebe, plný zábavy, jídla a nekonečného proudu vodky. Po pravdě řečeno jsem se moc netěšila na svatbu lidí, které jsem nikdy neviděla, v místě, kde nikoho neznám a nikomu nebudu rozumět, ale jako obvykle všechno dopadlo skvěle. Když se na něco moc netěším, bývám mile překvapená a je to mnohem lepší, než když mám velká očekávání, ta obvykle zklamou. Katolické víře nijak nefandím, takže obřad v kostele byl hlavní důvod, proč jsem nebyla celá bez sebe očekáváním, ale nakonec to byl zajímavý zážitek a člověk může jen respektovat váhu, kterou jiný národ dává své víře, ať už si o tom myslí co chce. Vážný obřad byl víc než převážen následným veselím. Když jsem se dozvěděla, že bude k dispozici švédský bufet, doufala jsem, že tam objevím něco vegetariánského a předpokládala jsem, že onen bufet bude tím, co budeme jíst. Po usednutí jsme ovšem zjistili, že na vytištěných menu je oběd sestávající ze tří kurzů, tři další jídla během večera, a na konci upomínka, že pokud budeme mít hlad či chuť je nám k dispozici zmíněný bufet. Na stolech byly rozmístěné třípatrové tácy s dortíky, ovšem svatební dort měl být rozkrojen o půlnoci (Jak vydržíme tak dlouho, ptala jsem se sama sebe, neboť rozkrojení dortu je zpravidla moment, kdy je slušné se rozloučit s vědomím, že člověk neodchází příliš brzy. Už zanedlouho jsem pochopila, že chvátat pryč opravdu nebudu.). Další novinka, kterou jsme na předchozích svatbách v jiných zemích neviděli, byl fakt, že vedle sklenek na vodu a víno měl každý host i malou sklenku - panáka. A abychom se nepletli, uprostřed každého stolu byly dvě lahve vodky.

Nekonečný přísun jídla prokládaný zábavou a tancem, plus fakt, že kromě vína a vodky nebyly v nabídce žádné jiné alkoholické nápoje, se prokázal jako geniální. Nikdy bych nevěřila, že ještě vydržíme s mužem do pěti ráno tancovat a bavit se, že toho můžeme tolik sníst a že se vodkou, se kterou jsme si donekonečna připíjeli - byť jsem se ze začátku bránila - nemusíme opít. Můj muž zažil pár jihoafrických a anglických svateb, já jen naši v Jižní Africe, ale je fakt, že jen jedno jídlo a bar, kde si každý může vybrat cokoli, má na lidi mnohem horší vliv. Na druhou stranu, kdyby se někdo v Anglii pokusil objednat stejné množství jídel, nejspíš by se nikdy nedoplatil...

Když jsme k ránu tancovali k písničkám, kterým ani jeden z nás nerozuměl, uvažovala jsem, jak důležitá jsou setkání  jako to, na kterém jsme se octli. Sešly se dvě rodiny a přátelé, lidé, kteří se buďto neznali, nebo se dlouho neviděli. Pro mého muže bylo úžasné poznat příbuzné, o kterých jen slyšel a zjistit, kde všude ve světě se můžeme setkat s příbuznými jeho matky. Pro řadu příbuzných byla tahle svatba šancí znovu se vidět s těmi, co dlouho neměli možnost potkat, zavzpomínat, plánovat další setkání. Pro přátele to byla skvělá šance užít si zábavu a být s lidmi, které mají rádi v momentě, který je v jejich životě jedním z nejdůležitějších.

Když se ale vrátím v myšlenkách k momentu, kdy jsem tancovala v objetí svého muže, nebo si vzpomenu na slib v kostele a na pohled, který si nevěsta se ženichem vyměnili, připadá mi jako důležitý aspekt návštěvy svatby fakt, že jsme si s mým mužem připomněli svatbu naši a důvod, proč jsme se rozhodli spolu žít. Vypadli jsme z naší každodennosti, zapomněli na naše starosti a na chvíli jsme zase byli dva zamilovaní lidé, kterým je spolu zkrátka a dobře úžasně. A to je jeden z dalších důvodů, proč výlet do Polska opravdu stál za to.

A tak mohu zakončit jen a pouze doporučením, že pokud budete mít možnost navštívit Krakow, jeďte. Je tam krásně.