Po otřesech

Minulý týden jsem dočetla Murakamiho povídkovou knížku Po otřesech. Haruki Murakami je můj nejoblíbenější spisovatel a Japonsko země, kterou jsem měla šanci poznat.

Minulý čtvrtek nám na pár hodin vypnuli elektřinu. Po poledni najednou vypadl proud v celé čtvrti, včetně semaforů. Pračka se zastavila, počítač sice fungoval díky baterii, ale vysadil internet a mně nezbylo než změnit plán a začít se věnovat něčemu jinému. Ale čemu? Naše závislost na elektřině a mnohých dalších civilizačních vymoženostech se mi připomněla naplno. Trvalo to necelé dvě hodiny, pak se všechno vrátilo do normálu a já bych si na to dneska ani nevzpomněla, kdybych den nato nevstala a z ranních zpráv se nedozvěděla o Japonsku.

Civilizace se mi znovu připomněla, tentokrát tím, jak na mě téměř v přímém přenosu valila záběry tsunami, zemětřesení, požárů, aut uvízlých na střechách domů, lodí vyvržených na pevnině a postupně se začaly přidávat záběry elektrárny. Zatímco otřesy se zmírňují, elektrárna je na tom špatně. Den za dnem přichází víc a víc špatných zpráv. Relativně povzbudivé jsou záběry nalezených lidí. Reportéři s obdivem líčí, jak klidní a vyrovnaní Japonci jsou. Hrůzu, kterou prožili, berou s téměř stoickým klidem, bez protestů stojí fronty na jídlo, vzájemně si pomáhají a odolávají panice. To jsou prostě Japonci. Připadali mi téměř necitelní, jejich povaha je tak odlišná od naší, stejně jako způsob života, který je často zasvěcen tvrdé práci. Japonci jsou velice pečliví a systematičtí a mají v sobě vyrovnanost potřebnou pro život v místě, které jim nenabízí mnoho jistot. Zemětřesení jsou obvyklým jevem a v koutku mysli všichni vědí, že jsou v područí přírody. Je hrozné, co se stalo, ale zároveň jsem si jistá, že právě Japonci budou schopní se sebrat a vybudovat si nový život. Při sledování zpráv tiše uvažuju, jak se může člověk vrátit k normálnímu životu. Pokusí se obyvatelé, kteří unikli tsunami, postavit nové město na pobřeží, tam, co zbylo jen pár vysokých budov? Jak se člověk vrátí do normálu? Dvě hodiny bez elektriky mi dokázaly připomenout, jak snadno naše životy vypadnou z rovnováhy. Co teprve, když lidi přijdou o všechno nebo ztratí svoje blízké?

Zpravodajství je nesporně důležité, ale člověk se cítí téměř provinile, když musí televizi vypnout a jít si za svým. Díky moderní komunikaci se může zdát, že se svět řítí do katastrofy, protože tragédie se ukazují mnohem snáz než dobré zprávy. Možná se mě tyhle události dotkly víc, protože mám k Japonsku vztah. Ačkoli se to stalo na druhém konci světa, japonská katastrofa má na mě vliv. Připomněla mi, že jsem naživu a zdravá, tady a teď, alespoň prozatím v bezpečí. Všimla jsem si, že jsem od víkendu pečlivější, organizovaná, přátelštější a celkově plná energie. Protože jsem si začala víc vážit toho, co mám.