Plenková fronta

Věším venku vyprané pleny a říkám si: miminko se mění k lepšímu den za dnem. Ještě minulý týden na můj odchod na zahradu s  košem vypraného prádla reagovalo řevem. Dnes si ovšem spokojeně brouká na sedačce a dovolí mi udělat aspoň něco, než se mu zase budu muset věnovat. Když je prádlo pověšené, vrátím se domů, miminko se na mě spokojeně usmívá. Podezřele spokojeně. A pak zvedne nohu.

Miminko má v oblibě vykadit se v momentě, kdy vyprázdním kbelík použitých plen do pračky, kbelík vymyju, pokoj vyvětrám a libuju si, jak mám zase na pár dnů vystaráno. Takže i dnes, jen co odložím prázdný koš, si všimnu hnědé hořčicové směsi usazené na zvednuté noze, na plenkových kalhotkách, na šatičkách, na sedačce... Všude. Je to všude. A není na světě spokojenějšího dítěte. Opatrně ho vyprostím z pokaděné sedačky a nesu ho nahoru držíc si ho od těla a doufajíc, že z něj cestou nic nevypadne. Miminko si vesele brouká. Položím ho na přebalovací matraci a začnu zpracovávat tu nálož. Veškeré oblečení i ručník, na kterém miminko leží půjdou rovnou do pračky, nemá smysl s tím čekat, je třeba vyprat i sedačku, bez té to tři dny nevydržím. Nechávám svlečené miminko na přebalovací matraci, pár minut to bez ručníku vydrží.... Zapnu další (hovínkovou) várku a vrátím se nahoru. Miminko je i nadále velice spokojené. Zatímco jsem byla pryč vyčuralo se na podložku (kde se to v něm bere?) a jelikož jsem pod něj nic nepoložila, doslova v tom plave. Tak další ručník, utřít a rovnou napustit vanu a vypořádat se s náloží číslo dvě.

Muž se pozdě odpoledne vrátí z práce a vidí spokojené čisté miminko, perfektně uklizený přebalovací kout, vyprané pleny a oblečení, sušící se část sedačky. Úžasně výkonná manželka, říká si, zlepšila se.

Dva dny předtím totiž jeho manželka svlékla po ránu miminko aby ho umyla a převlékla, odběhla zvednout telefon a zatímco hovořila, zaslechla povědomý prdící zvuk. Otočila se a uviděla miminko spokojeně se vyprazdňující na okraji přebalovací matrace - tak akorát na hraně, posunout se o centimetr dál, bylo to na koberci. Manželka si gratuluje, že neodešla z místnosti a mohla zareagovat dřív, než se v tom miminko vyválelo nebo do toho sáhlo... Mytí bylo opravdu nutné, ale ušetřili jsme plenu, jak stoicky poznamenal manžel, když nahlédl do místnosti po zdroji toho humbuku.

Den na to sedíme s přáteli na trávě, užíváme si možná poslední letní piknik, vystavujeme tváře slunci a já kojím. Miminko si prdne jednou, dvakrát, nezní to moc podezřele a krmí se tak krásně, nebudu ho rušit. Za pár minut ho chci posunout a ruka mi vjede do důvěrně známé hořčicové hmoty valící se ze strany. Zvednu potřísněnou ruku do vzduchu a volám na manžela: hovínková pohotovost! (v angličtině příjemně znějící shit emergency). Já mám jednu ruku od hovínek on má v jedné ruce pivo (které nechce rozlít do trávy - pivo je mu cennější než moje čistá ruka či čistý zadeček jeho potomka a já o něm minule tak hezky psala...), takže je potřeba všech čtyřech přítomných dospělých k rozbalení přebalovací pleny a počátku záchranné akce. Kolem procházející pár se čtyřmi psy nás pobaveně sleduje a nejspíš si gratuluje, že se rozhodli mít čtyři psy místo jednoho dítěte.

Pamatuju si, jak jsem si myslela, že když si lidi pořídí dítě, začnou se chovat nepředvídatelně a nekontrolovaně, nejsou schopní se zorganizovat a základní úkony péče o dítě hrozně řeší. Dnes je chápu mnohem líp. Přísahám, že obvykle jsou naše přebalování pohodově zvládnutou rutinou. A myslím, že obvykle se jevím jako celkem schopný rodič, kterému nerozměkl mozek. Posledních pár dnů bylo zkrátka krapet náročnějších na plenkové frontě, ale aspoň máme na co vzpomínat.