Pavoučí nožička

Ráno jsem si došla pro jednu z krabic, které jsme nahromadili pro blížící se stěhování, a oči mi padly na něco černého, dlouhého a čouhajícího za ní. Zatrnulo ve mně, protože to vypadalo jako pavoučí nožička, nebo spíš hnáta, vzhledem k úctyhodné délce. Vždycky si jich všimnu okamžitě, děsí mě už od dětství. Brrrr. Pavouci.

Mohlo by mě utěšit, že strach z pavouků je nejspíš nejrozšířenější ze všech možných strachů či fobií. Nevím, kde se to ve mně bere a nevím, proč se z toho nedá vyrůst. Pavouci jsou mi zkrátka odporní a je mi jedno, kolikrát mi bude vysvětleno, že: jsou užiteční, jsou menší než já, bojí se mně víc než já jich, nic mi neudělají...

Ani má jogínská filozofie o lásce a respektu ke všemu živému nedokáže pavouky zachránit. Odmítám se s nimi dělit o můj životní prostor. Ať si jsou užiteční někde jinde! Nedokážu fungovat, když vím, že jeden z nich je někde blízko. Nechci být s tímhle tvorem v jedné místnosti a pokud možno ne v jedné budově, ale občas se nedá nic jiného dělat.

Když vím, že je se mnou někdo, kdo se s nimi dokáže vypořádat, reaguju mnohem víc teatrálně. Když jsem žila sama, neděsili mě o nic míň, ale vědomí, že jsem na osminohu příšeru sama mi dodalo odvahu. Ekologie šla stranou, na řadu přišel sprej na hmyz. Kruté, já vím. Problém je v tom, že živého pavouka nemůžu vymést, protože nejsem schopná udržet v ruce sebedelší nástroj. Mám pocit, že se stejně vyšplhá až na mou ruku, nebo uteče a schová se a jak tam pak mám zůstat já? Krom toho mám silné podezření, že si po vyhození bude pamatovat cestu a vrátí se. Luxovat je nechci, protože pak se bojím vysavače. Stejný problém mám se splachováním pavouků vodou, když vlezou do vany (proč tam lezou tak často?), bojím se pak i projít kolem vany. Takže sprej a počkat, až z něj bude nechutná vyschlá mrtvolka. Vyhráno není ani pak, protože se, a ano stydím se to přiznat, bojím i mrtvolek. Nedokážu je smést na lopatku a v klidu ji odnést ven, děsím se té věci a během cesty mrtvoku vyklepnu, jak sebou znenadání škubnu. Do koše mrtvolka nemůže, budu se pak bát koše. Jediná metoda, která se osvědčila, byla vymést mrtvolku pomocí nejdelšího možného koštěte pryč z bytu nebo domu.

Tohle je naštěstí minulost, protože teď žiju s mým mužem. Fakt nevím, jestli bych se mohla vdát za někoho, kdo se pavouků bojí také. Funkcí mého muže je zbavovat naši domácnost pavouků, činit to efektivně, pečlivě, bez odmlouvání a bez toho nejhloupějšího vtipu na světě - házení pavouků na vystrašené lidi, speciálně na mě. Můj muž mou fobii bere jako velký vtip. A ano, vysvětlil mi všechny důvody, proč se pavouků nemusím bát. A ne, nepomohlo to. Jak se tu tak zaobírám svou fobií, docela se divím, že jsem se za svého muže vůbec vdala, protože si kdysi pavouka pěstoval. Žádnou tarantuli v akvárku, ale když ještě žil v Kapském městě, nastěhoval se jim do domu pavouk, a on ho nevyhodil. Naopak, dal mu jméno Nigel a moc ho bavilo pozorovat, co dělá, jak roste a tvrdil mi, že našel jeho starou kůži, nebo jak se tomu u pavouků říká (fakt to nehodlám vyhledávat, tyhle stránky by nejspíš měly obrázky, které by mi přivodily zlé sny), pavouci se údajně také svlékají z kůže. Další důvod nemít je ráda.

S Nigelem jsem se seznámila, když jsem byla v domě mého tehdy budoucího muže sama, protože on musel něco jít obstarat. Otevřela jsem skříňku v kuchyni, že si vezmu skleničku a na vnitřní straně dveří seděl Nigel, obrovský a hnusný. Šokovalo mě to natolik, že jsem vyjekla, skříňku zabouchla a odběhla pryč. Vtipné bylo, že Tessa, fena rotvajlera, kterou můj muž adoptoval, vycítila, že se se mnou něco děje, stoupla si přede mě a rozhlížela se po nebezpečí, co mi hrozí. Dojalo mě to, ale nijak moc mě to neusmířilo. Můj muž považoval celou historku za úžasný vtip a odmítl se Nigela zbavit. Žil jen mezi kuchyní a předsíní, do pokojů nikdy nezavítal. Až do mého odjezdu jsem tedy pečlivě zavírala dveře a před vstupem do kuchyně pečlivě skenovala prostor, zjistila, kde je Nigel a vyhýbala se mu obloukem. Když byl Nigel v nedohlednu, neměla jsem klid. Jak už to bývá, když jsme začali žít spolu, začala jsem okamžitě omezovat svobodu mého partnera a donutila ho souhlasit, že v našem bytě nebo domě žádní pavouci nebudou a ti, co se tam nastěhovat pokusí, budou vyneseni ven. Můj muž mi zakázal na pavouky stříkat jedovatý sprej a snaží se je nechat naživu. Moc jsme jich v Manchesteru neměli, tolik práce se mnou neměl. Těch pár, co se tu mihli, než byli vykázáni, byli malé exempláře.

Tedy až dosud. Když jsem zaregistrovala nožičku, která začala tenhle příběh, neměla jsem zájem vidět zbytek a začala jsem úpěnlivě volat mého muže. Přišel, opatrně se přiblížil k místu, kde se pavouk skrýval a nahlédl za krabici. Do toho já: "Je to pavouk? Jak se sem dostal v prázdné krabici? Jakto že jsme ho neviděli už v obchodě? Co když je to jeden z těch, co se o nich píše v novinách, schovávají se v banánech a jsou jedovatí? Co když je jich tady víc? Jak tu teď mám fungovat? Já tady nechci být..."

Můj muž se narovnal a s vážným hlasem řekl: "Myslím, že bys odtud teď měla odejít. Tohle nebude nic pro tebe."

"Ježišmarjá, já to věděla. Jak se sem tohle monstrum dostalo? Ještě, že se stěhujeme, já tady nechci být, já chci pryč, okamžitě. Já tady nebudu."

Pak už to můj muž nevydržel a začal se smát.

"Tobě se to směje, ty se jich nebojíš. A nevykládej mi, že jsou užiteční, prostě se toho zbav!"

"Není čeho, je to jenom vlákno," řekl můj muž a obrátil krabici. Bylo na ní přichycené černé vlákno, které teď jen a pouze zdánlivě připomínalo pavoučí nožičku. Fakt vtipné, můj muž se zase jednou pobavil na můj účet. Docela by mě zajímalo, kde se v nás tyhle hloupé a bezdůvodné strachy berou.