O životě po cestě

Rána jsou teď natolik odlišná. Loni touhle dobou jsem byla v ashramu v Indii a každý den před půl pátou nás budil strážný. Tloukl holí na kus kovu zavěšený přibližně uprostřed centra, takže jsme se mohli začít sbírat a chystat na ranní satsang. Byl to brutální zvuk, ale mnohem příjemnější než radio budík. Vzpomínala jsem na indická rána během naší cesty po Jižní Africe, ze které jsme se vrátili před jedenácti dny. Africká rána byla časná, protože se rozednívalo už po čtvrté a během našich líbánek v Cape Vidal nám je zpestřovaly zvuky džungle.

Rána mám ráda, ale těžko si zvykám na ta anglická. Je mnohem těžší patřičně si je vychutnat, když se světlo začne dělat až po osmé ráno. Pokouším se zaklimatizovat jak se dá, ale tentokrát to jde obzvlášť těžko. Z extrémního horka jsme přistáli v zemi paralyzované sněhem. Heathrow bylo plné cestujících, jejichž lety byly zrušeny a my jsme se k nim chtě nechtě museli přidat.

Pokud něco k životu v Anglii patří, pak jsou to fronty. Některé, jako ta na letišti, jsou nezbytné, ale tenhle národ si s radostí vystojí i frontu, jaké se dá snadno vyhnout. Když jsem za života v Praze chtěla jít do restaurace, ale žádné stoly nebyly volné, s povzdechem jsem se vydala hledat jinou. Stejně tak jsem si dvakrát rozmyslela lézt do přeplněného obchodu, pokud to nebylo naprosto akutní. Fronty mi kazí zážitek, takže si ho radši odpustím. Ne v téhle zemi.

Nicméně na letišti se nic jiného dělat nedalo, a tak, po celonočním letu, jsme si stoupli do řady a doufali, že se nám podaří dopravit do Manchesteru ten samý den. Nechtěli jsme hotel, po pěti týdnech na cestách jsme toužili po domově jako po ničem jiném. Po dvou a půl hodinách jsme byli zapsáni na seznam a mohli jsme si dát snídani za poukázky, které nám byly velkoryse vydány. Je milé, když se o nás British Airways takhle stará, ale než jsme mohli vybrané jídlo v klidu sníst, hodinu jsme čekali na jeho zaplacení.

Cesta domů v autobuse s neskutečně malým prostorem pro nohy byla nekonečná. Bavila jsem se pozorováním sněhu, neobvyklého jevu v téhle zemi. Sníh má v sobě kouzlo, ať je jak chce nevítaný. Když nás taxi vysadilo u našeho domu mohli jsme si ho vychutnat víc než dost. Jelikož tu nikdo nepočítá s opravdovou zimou, obyvatelé nejsou zvyklí odklízet sníh u svých domů, nemají k tomu nářadí ani rozpis služeb, jako tomu bylo za mého dětství v Česku. Bylo těžké dopravit se ke vchodu a cestou jsme rozpoznali pod zasněženou hordou naše auto. Během našeho výletu důkladně zapadlo a zamrzlo.

Byt byl ledově studený a nehostinný. Kohoutek v kuchyni zamrzl, v předsíni ležela hromada dopisů, topení bylo neaktivní. Ale byli jsme doma, to bylo hlavní. Jen naše kufry, které nám nebyly vydány, nám vrtaly hlavou. Když jsme procházeli halou, kde si je lidé obvykle vyzvedávají, míjeli jsme ostrůvky opuštěných zavazadel z předešlých dní, které se nemohly dostat dál. Bylo nám řečeno, že máme být trpěliví a počkat tři až čtyři dny, naše zavazadla budou doručena na naši adresu. Vzhledem k reputaci British Airways a Terminálu 5 jsme z toho byli dost nervózní.

Dnes jsme doma jedenáct dní. Rozmrazili jsme auto i vodovodní kohoutek, zvykli jsme si na zimu, sníh slezl a dvě ze tří zavazadel si našla cestu domů. To moje, kde jsou svatební šaty a korunka, dárky, fotky a všechny moje hezké věci, pořád ještě někde vězí. Je mi líto, že naše skvělá cesta měla trochu nedokonalý závěr, ale jen co se setkám se svým kufrem, vše se vrátí do normálu. Vím, že je hloupé lpět na věcech. Ale některé mají opravdu velký význam, ať je jejich cena jakákoli.

Během znovuzabydlování našeho bytu jsem se rozhodla začít blog. Protože jsem na začátku. Jsem vdaná. Můj vztah získal novou dimenzi a kouzlo. Co bude dál? Ale to není všechno. Konečně mám možnost pustit se do práce na tom, co mě opravdu baví a co chci dělat. Začínám nový život s čistým štítem, novým jménem (to ještě potřebuje požehnání úřadů) a chci to zkusit zaznamenat. Možná proto mi jsou rána momentálně tolik sympatická.