O disciplně

Ranní vstávání mi nikdy nedělalo problém. Ať už to bylo do školy, do práce, nebo kvůli cestování, vůbec mi nevadilo vylézt z postele po zazvonění budíku. Nechápala jsem posouvání alarmu o pět a dalších pět minut za účelem prodloužení spánku, když bylo jasné, že budu muset znovu absolvovat nepříjemný zvuk a vykročení do studeného dne mě stejně nemine. Navíc mám ráda rána. Myslím, že jejich klidná atmosféra je neskutečně prospěšná pro tvořivou činnost. Zkušenost mě naučila, že když se hned zrána zakousnu do konání, zvládnu toho hodně. Když začnu den pomalu a líně, pravděpodobně ten den tak i skončí.

Nicméně když jsem se rozhodla dodržovat rytmus naučený v indickém ashramu, netušila jsem, jak moc problematické to bude. Ono je snadné vstát brzy kvůli směně v práci nebo brzkému letu a v duchu se utěšovat, že ten další den si to vynahradím a budu spát dokud budu chtít a pak budu moc tři hodiny po probuzení strávit v pyžamu u televize s novinami. Pokud máte tu výhodu, že nepracujete denně ve stejnou dobu a nemáte zaběhnutý stereotyp, líná rána mohou být opravdu návyková.

Předsevzetí, že budu dobrovolně denně vzhůru kolem páté hodiny, protože to je ideální čas k meditaci a cvičení, se může navzdory motivaci ukázat mnohem problematičtější, než jsem si myslela. Dává to ale smysl. V zaměstnání si nemůžeme dovolit chodit pozdě, bereme-li svou práci vážně. Vlak nám může ujet jednou za čas, ale denně to může dost zkomplikovat život. A letadlo se vzhledem k ceně a energii, kterou zařízení letu vynakládá, uletět nenecháme za žádnou cenu. Teď jsem ale konečně ve fázi, kdy mám kontrolu nad svým časem a dobrovolně ho chci využít k budování tělesné a duchovní disciplíny. Stojí přede mnou mnohem tvrdší protivník než budík. Moje ego. Můžete mu říkat lenost.

Prvních pár dnů jsem nadšená. Vstávám, praktikuju, každý den mám vhodný náskok, zatímco zbytek domácnosti se vzpamatovává, já už jsem čilá a funguju naplno. Pak mě začne zmáhat únava. Ne každou noc se dostanu do postele včas, ne vždy spím dobře a nepřerušovaně, časem se začne v mojí hlavě odehrávat nebezpečný dialog. Jenom dneska si přispím, od zítřka se vrátím do normálu, jen jeden odpočinkový den... Moje ego mi začne namlouvat, že tahle diciplína nedává smysl. Cvičení je fajn, ale brzy po ránu nejsem dost ohebná. Pokud jde o meditaci, nedělám pokroky, neděje se nic, proč pokračovat? Můžu zkusit praktikovat během dne nebo večer, tělo bude zahřátější a pružnější, budu víc odpočatá. Hloupost. Během dne má moje mysl tolik podnětů a úkolů, že přimět se usadit se a nemyslet na nic, je víc nemožné než brzy ráno.

Vstát každý den a pokračovat v tom, co jsem tak zdárně začala, je těžké. Vytrvávám, ale jsou dny, kdy si opravdu přispím. Moje ego nevzdává svůj boj a přesvědčuje mě o zbytečnosti mého konání. Tělesné cvičení mi nedělá problém, baví mě a jde mi. Ale meditace nepřestává být tvrdým oříškem. Ovládnutí mysli je mnohem složitější než obládnutí těla. Už během studií jsem byla varována, je to nesnadná cesta a překážka je ve mně. Nicméně zároveň mě to natolik přitahuje, že jsem rozhodnutá tomu dát tolik času, kolik bude třeba. Došlo mi, že už fakt, že se denně přinutím překonat pohodlí a cílevědomě na sobě pracovat přináší výsledky. Jsem plná energie, vyrovnanější a aktivnější. Neprozřela jsem, pořád netuším, co se skrývá za mým vědomím, ale i tak mi moje pokusy prospívají. Vtipné je, že mi docela trvalo si to uvědomit. I to je práce mého ega. Když vím, že jsem na dobré cestě, mám mnohem víc motivace vytrvat.

Disciplína není jednoduchá. Nemusíte se učit meditovat. Můžete usilovat o drobnosti, třeba chodit víc pěšky, jíst víc ovoce, denně se na chvíli posadit, zhluboka nadechnout a relaxovat. Možná bojujete se zlozvyky, chcete se dívat míň na televizi nebo se naučit cizí jazyk. Trik je v tom vytrvat. Co pomůže je dát čtyřicet dnů limit. Párkrát mi tenhle nápad zkřížil cestu a funguje, čtyřicet dní je dobrá doba k zažití návyku, práci na sobě sama. Spousta dobrých rozhodnutí nepřežije týden. Když se do toho zakousnete a dětinsky si odškrtáte čtyřicet dní v řadě, čekají vás mnohem lepší výsledky. Osvojíte si, co se pokoušíte naučit. Zvyknete si, čtyřicet dní je dost dlouho na zjištění, zda to, čím se zabýváte, dává smysl. Pokud ne, můžete s klidným svědomím přestat a vědět, že jste tomu dali maximum. Pokud ano, po čtyřiceti dnech je činnost natolik zažitá, že pokračování nedělá problém.