Na propustce

Připadám si zvláštně lehká a skoro nepatřičně bezstarostná. Zapomněla jsem, jako to je, chodit po ulici sama bez kočárku. Čtrnáct měsíců mateřství se na člověku podepíše zvláštním způsobem. Život je na jednu stranu mnohem bohatší a smysluplnější, individualita na druhou stranu trpí. Pro většinu lidí jste jen a pouze matka a čím starší je potomek, tím méně zajímavá jste. Nad miminkem se každý tetelí a pak se zahledí na matku a poptá se, zda je v pohodě a spokojená. Jak dítko odrůstá, na matčiny pocity se už nikdo moc neptá, zotavovat se není po čem, vždyť porod je už dávno pryč.

Nevadí mi být matkou na plný úvazek, ale občas si matně vzpomínám na život před těhotenstvím. A pořád se divím, že jsem toho tenkrát nezvládla desetkrát víc. Co jsem se vším tím časem dělala? Když se teď naskytne vzácná chvilka samoty a klidu, horečně se vrhám do činnosti, nevím, co dřív a nikdy nestihnu vše, co je třeba.

Potomek je momentálně ve fázi, kdy se sice začíná osamostatňovat, zkouší chodit, zkoumá okolí, mluví si k tomu vlastní řečí, ale zároveň se zdá, že mě potřebuje víc než kdy dřív. Šplhá se po mně, chytá se mě, dožaduje se vození a nošení, nechce, abych opustila místnost. Prý je to kolem jednoho roku normální, človíček se srovnává s faktem, že je samostatnou jednotkou, nikoli středem velkého celku, za jaký se až dosud považoval. Trpělivě ho učím, že se vždycky vrátím, že nikdy nejsem moc daleko a zvykám si, že domácí činnosti konám s potomkem zavěšeným na nohavici.

S radostí jsem ale využila několikadenní návštěvy příbuzných a faktu, že můj muž měl volno a já tím pádem mohla utéct a konečně užít dárkový poukaz na kosmetiku a masáž. Od narozenin se na mě poukaz smutně díval z poličky a já doufala, že to nějak zaonačím a vyberu ho před vypršením lhůty. A tak jsem zrána předala potomka manželovi a vykročila z domu s nezvykle lehkým pocitem. Potomek se zvědavě dívá z okna, mává a já žasnu: jakto, že nebrečí, jakto, že po mně nevztahuje ruce a nežene se za mnou? Vše se zdá být v pořádku. Nastoupím do tramvaje a nemusím se starat, jestli je místo pro kočárky volné, můžu si sednout kamkoli. Můžu si číst knížku, nebo jen tak koukat z okna a nemusím jmenovat objekty, na které ukazuje potomkův prstík.

 A pak se můžu v klidu projít městem, zajít do kavárny a dát si kávu a vypít ji zcela v klidu, bez vyjednávání s potomkem, můžu jít kamkoli a nestarat se, jestli se tam  dostanu s kočárkem, mít k dispozici jen jednu ruku a nespouštět z očí kočárek. Jdu a dívám se na lidi, oni si mě všímají mnohem míň, než když před sebou tlačím kočárek s potomkem a mně to tak zcela vyhovuje. A zjišťuju, že mou pozornost upoutávají především matky s kočárky a malé děti. Sleduju miminka a vzpomínám, jak byl potomek také takhle mrňavý. Dívám se na batolata podobného věku jako potomek a myslím na toho svého. Vidím matky s jejich dětmi a skoro žárlím. Starší holčičky se vedou s maminkami za ruku a já uvažuju, jaké to bude, až jednoho dne nastrojený potomek bude kolem mě běhat a vykládat. Jak je možné, že vytoužený den volna se stejně točí kolem potomka? Jak moc může člověka změnit mateřství?

Konečně dorazím do salonu, nahlásím se u recepce, pak se uložím na stůl a najednou jsem zpátky se sebou. Nikdo se mě neptá na potomka, vím, že je v bezpečí a já se můžu uvolnit a nechat se ošetřovat a hýčkat a na chvíli nemyslet vůbec na nic. A jde mi to moc dobře. Doma je takovéhle vypnutí prakticky nemožné. I když potomek spí pořád monituruju, jestli je v klidu a v pohodě. Jen když je pod dozorem mého muže můžu vydechnout, ale ty vzácné chvíle jsou většinou zasvěcené práci.

Ze salonu vycházím jako vyměněná. Skoro se vznáším. Mám chuť zacvičit si jógu, meditovat, pokračovat ve sladkém nicnedělání, ale ještě musím před návratem zařídit pár věcí, stihnout tramvaj před odpolední špičkou a doma začít s přípravou večeře, poklízením a praním... Můžu mít pocit, že moje identita mizí, ale já vím, že tam pořád je, čeká na vhodný moment. Každý vzácný okamžik, který můžu strávit něčím jen a pouze pro sebe, si teď užívám stokrát víc, než když jsem si mohla plánovat dny jak se mi chtělo. A zároveň se ta moje identita rozšířila o novou, mateřskou, vrstvu, která mi umožní vychutnat si věci, které mě baví a také ty nové, spojené s obstaráváním potomka. Nemá smysl tesknit po starém životě, jak to občas slyším od mladých matek, život už bude vždycky jiný a je dost možné, že za pár let budou všechny nostalgicky toužit po šanci zažít současný zmatek znovu, alespoň na chvíli.

Potomek se vrací domů, vztahuje po mně ruce a tiskne se ke mně, nadšený z mé přítomnosti. Muž hlásí, že měli fajn den, potomek po mně ani nevzdechl, byl zcela v pohodě a já jsem ráda, že experiment vyšel, zase si uvědomuju, že jsem z toho trochu překvapená a musím se smát, protože jak jinak to mohlo být. Myslím, že tou odvykací fází si musíme s potomkem projít oba. Potomek se naučí, co je to být samostatně fungujícím jedincem a já si na to znovu zvyknu. A chvilky pro sebe si už vždycky budu vychutnávat hezky naplno.