Monarchie a moderní Británie

Život v Británii mě baví. Když jsem se sem přestěhovala, nebyla to rozhodně láska na první pohled a po pravdě řečeno mi přišlo britské království oproti evropském kontinentu trochu zaostalé, ale zvykla jsem si a poslední dobou začínám pozorovat, že mě tahle země čím dál víc fascinuje a cítím se tu celkem doma. Ten pocit sounáležitosti je nejspíš i díky angličtině, která byla vždycky mým adoptivním jazykem. Oblíbila jsem si ji už před tím než jsem se ji začala učit a žádný jiný jazyk se mi nestudoval tak lehce. Když se člověk může bez problémů domluvit, sžije se s novou zemí mnohem snáz.

Jednou z mých britských fascinací je královská rodina. Poslední dobou se o nich mluví téměř neustále. William a Kate jsou sice hlavním bodem většiny zpráv, ale mě poslední dobou zajímá královna Alžběta. Její muž, princ Filip vévoda z Edinburghu, včera oslavil devadesáté narozeniny. Královně Alžbětě je letos osmdesát pět. V obou případech je to požehnaný věk a člověk může jen obdivovat jejich elán a přát si, aby jim zdraví vydrželo.

Letošní rok je pro královskou rodinu důležitý. V dubnu proběhla svatba Williama a Catherine, byl to úspěch, který pomohl obnovit popularitu královské rodiny. Minulý měsíc navštívila královna Alžběta Irsko poprvé od doby, kdy se stalo samostatnou republikou. Pro obě země to byl velmi významný krok a bylo fascinující sledovat královnu, celou v zelené - což je pro Irsko národní barva, vystupovat z letadla v Dublinu. Její návštěva pro Británii a Irsko znamenala novou kapitolu, uzavření jejich společné historie a potvrzení rovnocenného partnerství. Každý královnin krok byl pod drobnohledem a její pobyt skončil triumfem. Pár dní poté přijel do Londýna prezident USA Barack Obama, jeho návštěva byla mnohem političtější, ale pochopitelně on i jeho manželka strávili čas s královnou (a spali ve stejné komnatě jako William a Katherine o svatební noci. Fakt by mě zajímalo, jestli na tohle téma vtipkovali, když večer zalehli).

Královna zkrátka žije naplno a nezdá se, že by se chystala do důchodu. Po pravdě řečeno na něj nemá nárok. Své postavení totiž chápe jako službu, kterou bude konat dokud může. Když se člověk zamyslí nad pokorou, s jakou chápe svou úlohu, může před ní jedině smeknout. Ne mnoho z nás se může pochlubit takovou disciplínou. Možná nám její role připadá jako něco symbolického a nadřazeného nám, běžným smrtelníkům, ale jak prokázala její irská návštěva, přítomnost královny občas může nahradit hodiny diplomatického vyjednávání.

Příští rok tomu bude šedesát let, co královna Alžběta začala vládnout. Je úctyhodné vidět, čím si tahle dáma prošla. Po druhé světové válce se stala královnou zbídačené země a rok za rokem pozorovala změny nejen ve svém království, ale i ve světě kolem. Staré dokumenty o jejím životě ukazují mladou a krásnou ženu, která se vdala z lásky a očividně se snažila zhostit své role co nejlépe a zároveň si udržet svůj rodinný život. Zachovala si svou eleganci a styl, její klobouk a šaty jsou vždy perfektně barevně sladěné a vkusné, nosí rukavičky a horko těžko z její tváře vyčtete co si zrovna myslí. Nedává rozhovory, ale kdyby se jednoho dne rozhodla napsat knížku o svém životě, bylo by to bezpochyby fascinující čtení. Britští premiéři přicházejí a odcházejí, ona zůstává. Přizpůsobuje se změnám svojí země, ale lpí na svých tradicích a hodnotách. Pro mě osobně je zosobněním ducha Briánie, její historie a tradic.

Včera se v jedné ranní televizní debatě jistá novinářka vyjádřila v tom smyslu, že v celé Evropě je Británie nejdynamičtější a prošla za posledních třicet let nejvýznamnějšími změnami. Musela jsem se tomu smát, protože jestli mi nějaká země přijde sladce staromódní je to právě Británie. Názor téhle novinářky byl jen  ukázkou toho, jak málo se mnoho místních zabývá děním, které se přímo nedotýká jejich vlastní země. Občas mi při rozhovoru s rodilými Brity přijde, že se berou hrozně vážně, ale když se člověk podívá na jejich historii je to přeci jen rozdíl oproti malé a celkem mladé zemi uprostřed Evropy, ve které jsem vyrostla já.

Hodinu poté polední zprávy přinesly reportáž o devadesátinách prince Filipa a připomněly mi, jak opravdu jiná a zajímavá Británie je, se vší svou laskavou přezíravostí.