Jak přežít olympiádu

Život v Británii je většinou fajn. Během posledních měsíců, týdnů a dnů ho krom naprosto mizerného počasí a postrádaného léta kazila hlavně olympiáda. Nic proti sportu, naopak, čím aktivnější jsme tím líp a jestli londýnská olympiáda opravdu inspiruje novou generaci špičkových sportovců, tím líp. Proč se ale ze vznešené olympijské myšlenky stal takový paskvil?  

Jako děti jsme vždycky sledovali zahájení a olympiáda se zdála být jako úžasný sen. Ale už tenkrát jsem se dozvěděla, že správně by olympijské hry měly být pořádané jen v době míru. Což znamená, že pokud by ideál férového soupeření mezi mírumilovnými národy byl dodržován, olympiáda by byla jedním ze vzdálených snů, ke kterému se lidstvo snaží dostat, ale momentálně má na starosti ukončení konfliktů. To by se sponzorům asi nelíbilo. Olympijská myšlenka (či alespoň její zbytek) pro mě totálně umřela, když se hry konaly v Číně.

O těch londýnských hrách se mluvilo do omrzení. Londýn byl přípravami nadšen, zbytek země se staral o své vlastní záležitosti. Jak se hry blížily, rostl i nátlak, pochodeň putovala celou zemí, měli jsme být nadšení. Nic proti soupeření vrcholných sportovců, olympiáda je rozhodující moment jejich kariéry, ale musí kolem toho být takový humbuk? Navíc když se na dění kolem olympiády zadívám pozorněji, nezdá se mi, že jde o zájem sportovců, ale hlavně o zájem investorů a sponzorů. Hlavním sponzorem každé olympiády jsou občané pořadatelské země, ale ti mají z her minimální prospěch. Naopak, jejich peníze jsou vyhozené za spoustu doprovodných akcí, jako by olympijské hry samy o sobě nestačily. Za to, co je z jejich daní připraveno, jsou navíc občané masírováni nekonečným tokem komerce a reklam.

Každá země během příprav velké sportovní události narazí na potíže a Británie nebyla výjímkou. Hrozily stávky, fronty na letištích, dopravní kolaps v Londýně, firma, která se měla starat o bezpečnost nebyla schopná zajistit dostatek zaměstnanců ochranky a tak musela vypomoct armáda. Otevření her nakonec bylo velký úspěch, všichni byli nadšení a občané olympiádě odpustili. Doprava nezkolabovala, stávky jsou zažehnány a britští atleti sbírají medaile, takže vše se zdá fajn.

Mě osobně od olympiády odrazuje komerce, štvala mě už před zahájením her. Přijde mi hloupé, že vrcholná událost sportovního světa je sponzorovaná nadnárodními monstry, které západnímu světu napomáhají tloustnout a tloustnout. Ačkoli sponzoři nejsou hlavními investory, díky nekonečné záplavě reklam má člověk pocit, že olympiádu vynalezli.

Vadilo mi, že pokud bych si chtěla zamluvit lístky, musela bych použít jen a pouze Visa kartou. Zrovna tak pokud bych se odhodlala na olympiádu vyrazit, v celém areálu mohu platit jen a pouze touto kartou. Ochranka je tam pro bezpečnost návštěvníků, ale také proto, aby tam lidé nepronesli příliš mnoho jídla nebe pití či nevstoupili dovnitř v oblečení se špatným logem.

Procter and Gamble, jedna z mnoha firem, které se na olympiádě podílí (přiživují??) vysílá už několik měsíců televizní reklamu, kde šťastné ženy používají jejich čistící prostředky a na konci se vedle jejich loga vyjeví sdělení: proud sponsor of mums (hrdý sponzor maminek). Kdo je tady ten sponzor? Firma, která se přiživuje na olympijské myšlence, nebo ženy, které kupují jejich produkty? Přijde mi to neskutečně arogantní.

Takže ze všeho humbuku kolem olympiády je mi víceméně nevolno. Zajímá mě to míň než kdyby mi olympiádu někdo donekonečna nevnucoval, mám pocit, že se nemůžu dívat už ze zásady. Sport mi vždycky připadal jako něco, kde se člověk bije sám za sebe a snaží se překonat svůj limit. Čím dál víc sportovců ale vypadá jakou loutky, které používají ten a ten krém a pijí ten a ten drink. Zůstat na vrcholu není o výkonu, ale o udržení sponzorů.

Doufala jsem, že až olympiáda začne, humbuk kolem se zklidní, ale zapomněla jsem na jednu maličkost - mého muže. Vždycky ho bavilo rugby, kriket a fotbal. Teď ale čumí na cokoli. Dřív jsem říkávala, že jakmile se pár chlapů přetahuje o míč bude na to zírat, teď ho zajímá cokoli, všechno. BBC vysílá olympiádu prakticky bez ustání a ať servíruje co chce, on na to bude koukat. Vzpomínám na blahé časy mistrovství světa a všech možných dalších událostí, kdy šlo jen a pouze o jeden sport, pár hodin denně. Už tehdy mi to přišlo až moc, s mužem se prakticky nedalo mluvit. Co teprve teď? Před pár dny mi popisoval, že britský tým gymnastů podle jeho mínění neměl ztratit stříbrnou medaily po odvolání jiného týmu. Ano, je teď odborník na všechno včetně gymnastiky, nad kterou by jinak ohrnoval nos.

Jak přežít olympiádu? Zapomenout kde je ovladač na televizi, přestat číst noviny, snažit se příliš nezaměstnávat manžela (dost na tom že zaměstnavatelé nepovažují olympiádu za důvod k přerušení práce, jen díky tomu můj muž občas odlepí zadek od křesla či židle) a užít si klid a mír. Můžu dohnat resty, udělat co je třeba, zorganizovat co se dá, vidět všechny nastřádané filmy, přečíst knížky na které dosud nebyl čas a všechny moje kamarádky mají najednou plno času.... Proč nemůžou olympijské hry trvat déle?

Navzdory pesimismu držím palce všem úžasným sportovcům ať už jsou odkudkoli, zaslouží si každý úspěch (ale sledovat je nebudu).