Eat Pray Love

Na filmovou verzi mojí oblíbené knížky jsem se těšila a do kina jsem se vypravila se svátečním pocitem navzdory tomu, že jsem neočekávala zázraky. Filmy málokdy předčí knižní předlohy, ale vidět příběh Elizabeth Gilbert převedený na velké plátno je pro fanoušky téhle knížky příjemnou povinností.

Eat Pray Love čtou především ženy a mají k ní často velmi blízký vztah. Mě osobně si našla, neobjevila jsem ji v knihkupectví ani jsem nečetla recenzi, která by mě přiměla k její koupi. Slyšela jsem o ní od jejích čtenářek, které na ni přísahaly a líčily, jak jim pomohla v době jejich krize. Zajímavé bylo, že ty krize se lišily. Neznám nikoho, komu by kniha pomohla po rozvodu, kterým příběh začíná, protože neznám moc rozvedených lidí. Ať se ale dělo cokoli, Eat Pray Love dokázala dodat síly zvednout se, otřepat, a jít dál. Takže jsem pochopitelně byla zvědavá a čtení mě nezklamalo. Naopak, hned jsem věděla, že v rukách držím něco vyjímečného. Eat Pray Love není příručkou k nalezení štěstí, návodem k životu ani cestopisem a přece může posloužit ve všech těchto oblastech. Má v sobě vedle moudrosti humor a nadhled a nesnaží se nám vnutit určitý způsob života ani víru, jen skvěle popisuje cestu, která pomohla Elizabeth najít sama sebe. Navzdory tomu, že zapadá do současného trendu "propadnutí východem" je napsaná natolik skvěle, že neurazí ani zavilé odpůrce nebo ty, co tyhle věci nezajímají. Každý si prostě v téhle knížce může najít to své.

Julia Roberts se své hlavní role coby Elizabeth Gilbert zhostila skvěle a bylo nádherné zažít spolu s ní Itálii, Indii a Bali popisované v knižní předloze. Já osobně jsem s největším zájmem četla indickou část knížky a nejvíc jsem se tím pádem těšila právě na Indii. Šance znovu si připomenout tuhle úžasnou zemi spojená s možností porovnání filmového ashramu s tím, ve kterém jsem pár týdnů strávila já, byla pro mě velkým lákadlem. Je vždycky milé připomenout si zážitky, které nám poznamenaly život. Film mě bavil, ale podle mě je jen reklamou na knížku pro ty, co ji ještě nečetli a důvodem k jejímu opětovnému přečtení pro ty, co ji už znají. Film nešel příliš do hloubky, ale jak může někdo nacpat takhle intenzivní rok života do jediného filmu?

Takže filmový zážitek si chválím navzdory chabým kritikám. Nejvíc mě zaujala jedna, přirozeně psaná mužem. Autor považuje hrdinku příběhu za rozmazlenou sobeckou dámu. Vychází z faktu, že opustila muže, který ji miloval a rozhodla se místo budování šťastného rodinného hnízda na rok odjet a hledat sama sebe. Jak frivolní! Co se dá dělat. Chlapi určité věci prostě těžko chápou. Pořád ještě existují muži, kteří si myslí, že vrcholem naší touhy je manžel, který nás nebije a okatě nám nezahýbá. Navzdory tomu, že je rok 2010, jim přijde zvláštní, že si zvolíme jinou roli než onu tradiční - manželka a matka. Mně osobně by přišlo sobecké setrvávat ve vztahu proto, že to ode mě společnost očekává. Fakt, že Elizebeth opustila svého muže navzdory tomu, že ji miloval, je sám o sobě důkazem lásky. Příliš pozdě pochopila, že manželství není pro ni a rozhodla se odejít. Přišlo jí to lepší než setrvat a působit oběma bolest. Jak dlouho by vydržela předstírat, že je všechno v pořádku? Opravdovým znakem lásky je dát svému partnerovi možnost realizovat své sny. Elizabethin manžel chtěl rodinu, ona mu pomohla ji mít s někým, kdo o ni stojí stejně tak hodně jako on. Elizabeth si prošla svým osobním peklem, vypořádala se s depresí a našla cestu ven.

V britských novinách byly kromě recenzí i články o knize, která se znovu vyšplhala na vrchol žebříčků prodeje a rozhovory s autorkou i její filmovou představitelkou. Fenomén, který Eat Pray Love vyvolala, se připodobňuje k tomu, jak nás svého času ovlivňoval Sex ve městě. Novináři poukazují  na efekt, který knížka měla na trh. Objevily se tematické zájezdy, parfémy, meditační šály. Nadšené cestovatelky začaly vyhledávat šamany, kteří jim z dlaně vyčtou zářivou budoucnost. Co se dá dělat, každý trend sebou nese své zlatokopy. Jejich počet zřejmě díky filmu ještě vzroste. Nicméně tahle knížka může dát člověku mnohem víc bez napodobování Elizabethiny cesty. Pokud si znuděná dáma chce hrát na Elizabeth, má možnost. Realita života v opravdovém ashramu jí brzy otevře oči a zřejmě ji přiměje k rychlému návratu domů.

My, co jsme si odjakživa dělaly věci po svém a šly tak trochu proti proudu, budeme s Elizabeth navždycky sympatizovat. Není lehké vzít život do svých rukou a prosadit si svou navzdory tradicím, předsudkům a často dobře míněným radám našich méně dobrodružně založených blízkých. Jsme první generací žen, které si opravdu můžou vybírat a je naším úkolem téhle možnosti využít co nejlíp. Není jasný návod na to, jak si se svobodou počít, je jen na nás, jaký osud si zvolíme. Důležité je, že nám to dává smysl. Co může být vrcholem blaha pro jednu z nás se může jevit jako oživlá noční můra pro jinou. Ale je fajn mít možnost volby. Jestli je to sobecké je věc osobního názoru.

Pro mě osobně je Eat Pray Love příběhem hledání a volby. Je důležité pochopit, že dokud se nesmíříme samy se sebou, nenaučíme se odpouštět a brát život takový jaký je i s tím špatným a smutným, nebudeme připravené přijmout to dobré a vážit si toho. Takže jsem neskutečně vděčná, že ženy jako Elizabeth Gilbert mají možnost dělat si, co chtějí a pak o tom psát nádherné knížky.