Dobrá vůle

Blíží se konec roku a ním nastává doba, kdy na každé zazvonění telefonu reaguju s odevzdaným podezřením. Volá mi potenciální student jógy, někdo blízký, nebo budu zase zachraňovat svět? Připadám si jako pod útokem dobré vůle. Charitativní organizace vědí, že vánoční čas nás může učinit štědřejšími a dávají si dobrý pozor, aby se nám připomněly. Nic proti tomu, ale neměla by charita fungovat na základě dobrovolných příspěvků? A kolik z mých příspěvků bude platit lidi, kteří mi volají, aby si řekli o víc peněz?

Když jsem začala žít v Británii, charita mi tu přišla jako úžasně zorganizovaná a dobře vedená tradice. Bylo snadné najít organizaci, která mi byla blízká. Vedle velkých charit je tu řada místních, menších organizací, ale přispívat jim je snadné a běžné. Vedle peněz je celkem jednoduché darovat nepotřebné věci, oblečení, nebo dobrovolničit. Lidé s dobrou vůlí to v Británii zkrátka mají snadné.

Jsou ovšem dny, kdy mám pocit, že je mým osobním úkolem spasit svět. Televize na mě chrlí reklamy s hladovými dětmi a trpícími oslíky. Když vyrazím do města, zastaví mě dva až tři nadšenci s dredy, kteří mi chtějí vylíčit jejich poslání zachránit sirotky či bezdomovce, získat mé údaje a sbírat pravidelné příspěvky. Pošta mi doručí psaní od armády spásy připomínající, že ne všichni se těší na Vánoce tak jako já, je tu plno lidí bez domova, či žijících v chudobě. V obchodě se pořádá sbírka jídla, takže bych měla koupit nějaké trvanlivé potraviny a přidat je na jejich stůl, ovšem u pokladny také stojí snaživé dítě toužící po mých drobných (zpravidla pro sportovní klub či školu) a ochotné pomoci mi zabalit nákup. A když už bez pohromy dorazím domů a nějaké peníze mi zbydou ta či ona charita mi zavolá a obstará bankovní převod.

Vím, že charita je důležitá. Ty větší a známější organizace si ale přivlastnily strukturu a marketingové strategie velkých korporací a čím dál tím méně se mi jeví jako dobročinné organizace. Před pěti lety, když jsem začala v prvním stálém zaměstnání, mi přišlo logické a snadné zařídit si měsíční příspěvek pro charitu, která pomáhá týraným a opuštěným zvířatům. Posílat měsíčně malou částku mi přišlo jako ideální způsob jak je dlouhodobě podpořit. Pak začaly chodit dopisy apelující pro extra dotace, s tím se holt musí počítat. Nelíbilo se mi ale, když jednoho dne zazvonil telefon a přátelský mladík se začal zajímat, zda bych nechtěla zvýšit svůj měsíční příspěvek. Že se staví nový útulek nebo nemocnice a je třeba nahromadit víc peněz mi přijde naprosto v pořádku a když dostanu dopis, můžu si rozmyslet zda a kolik budu chtít přispět. Nicméně je mi jasné, že každá taková kampaň stojí peníze a nemám zapotřebí dostávat různé kalendáře a zápisníky, chci, aby příspěvky šly na záchranu zvířat, ne na tištění materiálů. Je mi jasné, že charita potřebuje zaměstnance, kteří jsou schopní s penězi hospodařit a organizaci vést. Platit ovšem lidem za to, aby mi říkali, kolik bych mohla přispívat, mi přišlo trochu moc.

Charita stojí na dobrovolnosti a dobré vůli. Když se ke mně charita začne chovat jako k zákazníkovi v obchodě a říkat si o víc peněz stejným způsobem, jakým mi obchodníci vnucují věci, které nepotřebuji ani nechci, je charita na nejlepší cestě přijít o své příspěvky. Měsíční poukázky jsem zrušila, když jsem opustila práci a začala pracovat na volné noze. Každý začátek je těžký a nebyla jsem si jistá, jestli bude vždycky na kontě dostatečná rezerva pro dobročinnost. Po pravdě řečeno mě to díky přátelským telefonátům říkajícím si o víc peněz moc nemrzelo. Měla jsem pocit, že zřízení příspěvků sloužilo jako zápisné pro vymáhání lepších příspěvků. Přispívat budu, když budu chtít já a komu budu chtít, rozhodla jsem se. Charita nepolevila, nadále posílala dopisy (a nejspíš stále posílá, ale já jsem se přestěhovala - drobná výhra na mé straně) a nadále volá, hlavně kolem Vánoc. Stejně tak i každá další charita, která na mě kdy získala kontakt. A já jsem z toho otrávená, protože telefonáty vždycky zázračně přijdou v nevhodnou dobu a místo, aby ve mně probudily onu očekávanou vánoční dobrou vůli, odradí mě od touhy podělit se o mé těžce vydělané peníze.

Zamyslela jsem se nad tím před pár dny, když jsem byla pozvaná k marketingovému výzkumu. Pouštěli mi klip jedné charity a pak jsem zodpovídala dotazy ve stylu: viděla jsem klip před tím v televizi, znám onu charitu, přispívám této charitě, změnil klip můj postoj, přiměl mě klip k příspěvku. Proč ne? Moje jediná logicky možná odpověď zněla: kdybych reagovala na každou reklamu či výzvu v tomhle stylu, nejspíš by mi na konci měsíce nezbyly žádné peníze. Je toho zkrátka moc. Všechny podobné výzvy v nás mají vyvolat pocit, že je jen a jen na nás spasit svět. Mluvila jsem ale s lidmi, kteří dlouhá léta přispívali ony drobné "důležité" částky a sponzorovali sirotky a nevidí žádný výsledek. Apely jsou pořád stejné, problémy nemizí, naopak. I dobrá vůle má nejspíš svou životnost, když lidé, kteří chtěli změnit svět k lepšímu, nevidí žádné změny, jen víc poptávek.

Osud opuštěných zvířat mi pořád leží na srdci. Vedle velké organizace, které jsem přispívala, jsou tu ovšem i malé místní nezávislé útulky, které potřebují pomoc o to víc, protože si nemohou dovolit reklamy v televizi či masivní dopisní kampaň. Je trochu náročnější je najít, ale když už vím kde jsou, je jednoduché je kontaktovat. Navíc, když daruji staré ručníky nebo deky, koupím jim jídlo a cestou ven z recepce hodím peníze do jejich kasičky, nikdo nemá moje jméno, adresu, či email. Můžu se zjevit jako dobrá víla a zmizet s dobrým pocitem. A až se konečně s mužem odhodláme k pořízení psa nebo kočky, víme kam jít. Jestli dělám méně nebo více pro záchranu světa nevím, dělám zkrátka co můžu.