Děkuji ale neděkuji

Těhotenství je fajn a z nějakého důvodu potěší všechny lidi kolem. Rodina i přátelé jsou nadšení a jeví o mě nezvyklý zájem. Říkám si, že bych si to měla užívat, jen co nám tu přistane miminko, bude moje popularita pryč. S viditelným těhotenstvím ale přichází i množství rad, často nevyžádaných a občas i humorných. Začali jsme je s manželem tak trochu sbírat, protože nás občas dokážou dobře míněné názory našich drahých přátel frustrovat a následně rozesmát.

Jak už jsem v minulosti zmínila, lidé, kteří mají děti, se k nám zatím ještě bezdětným občas chovají shovívavě, jakože my prostě nemáme tušení, o čem život doopravdy je. Fakt nezávidím odvážným osobám, které veřejně přiznají, že o rodičovství nestojí ani neusilují. Bere je někdo (krom lidí stejného názoru) vůbec vážně?

Když naši přátelé zjistili, že konečně zakládáme rodinu, s radostí nám začali přenechávat věci pro miminko. Udělají prostor pro nové vybavení a oblečení a my ušetříme. Ovšem s věcmi přijdou i rady. Osobně se lidem nerada pletu do života, když mě někdo požádá o radu či názor, nemám problém se vyjádřit, ale nedovolila bych si tvrdit, že se tím lidé musí řídit. Ne tak naši přátelé. Mám pocit, že se budu do porodu izolovat jak jen to půjde.

Možná si za to můžu sama: na řadu věcí mám vyhraněný názor a nehodlám ho změnit jen proto, že si lidé, kteří už jednoho či dva kojence odchovali, myslí něco jiného.

Začalo to přirozeným porodem. S mým životním stylem je víc než jasné, že budu chtít rodit přirozeně, ale pochopitelně vím, že je třeba zachovat otevřenou mysl a vím, že porod se nedá naplánovat ani načasovat. Je ale fajn jít do toho s důvěrou ve své schopnosti a posuzovat situaci podle toho jak se vyvrbí. Mé studentky a už zasloužilé matky to chápou, mé známé, pro které jsem tak trochu zvláštní stvoření, se mě soustavně snaží přesvědčit, že budu zbytečně trpět. Mám se prý oddat do rukou lékařům a mít to za sebou co nejrychleji a bezbolestně. Bolest je prostě strašák, který pronásleduje většinu matek. Proč se mám bát něčeho, co jsem ještě nezkusila, jak vím, že to nevydržím a jak to mohou vědět ony? Prý se rychleji zotavím. Když se během porodu i po porodu utlumím léky na tišení bolesti, moje tělo bude muset projít úplně stejným procesem, jen ho budu méně cítit. Nevěřím tedy, že zrychlím zotavení, naopak, jak budu se sebou moc pracovat, když nebudu cítit?

Téma číslo dvě: kojení. Nemá smysl, jen úplně na začátku, během prvního dne nebo prvních pár dní, pak je pohodlnější umělá výživa. Kojení se v Británii hodně propaguje a podle mě dává smysl. Proč bych měla kupovat lahve, sterilizátory, mléka a stresovat kolem přípravy jídla, když mi matka příroda nadělila vše, co potřebuji? Navíc osobně věřím, že přirozená cesta je ta nejlepší cesta, že nic nedokáže nahradit pravé mateřské mléko. Je samozřejmě fajn, že umělá výživa existuje, ne každá žena je schopná kojit a pokud to nejde, neznamená to, že je špatná matka. Když už prý na kojení trvám, aspoň bych se měla co nejdřív naučit odstříkávat mléko do lahví, abych se jednak mohla vyspat, jednak se mohla brzy vrátit do normálu. Mateřství bude normál, kam se mám vracet? Kdybych chtěla mít svůj normální život, neměla bych dítě, žila bych si spokojeně jako dřív. Dítě můj život převrátí naruby, ale o to tu přece jde. Nepořizuji si potomka coby doplněk svého perfektního životního stylu, kojení mi přijde přirozené a můj muž bude narozdíl ode mě nadále chodit do práce, proč ho uprostřed noci honit do krmení? Časem, až se s miminkem trochu usadíme, si nejspíš ráda dopřeju trochu času sama pro sebe a opustím na pár hodin muže i s kojencem a pár lahvičkami, ale proč s tím stresovat hned po porodu? Nepředpokládám, že ze začátku budu o samotu vůbec stát. Mí známí na mě shovívavě hledí a očividně se těší, až jim za pár měsíců dám zhrzeně za pravdu.

A téma třetí, mé nejoblíbenější: pleny. Jsem natolik divná, že chci používat látkové pleny. Většina lidí co znám používá jednorázové, ti, kteří se vydali alternativní cestou, si látkové pleny jakéhokoli druhu nemohou vynachválit. Dvě rodiny, se kterými se stýkáme nejčastěji, jsou z Jižní Afriky a jejich reakce nás s mužem opravdu rozveselila. Látkové pleny? Na to musíš mít doma sušičku a služku. Abych to vysvětlila, v Jižní Africe je výpomoc v domácnosti docela běžná věc. V Británii si výpomoc mohou dovolit bohatí lidé, v Jižní Africe i lidé s průměrným platem. Je tam zkrátka dostatek levné pracovní síly. Průměrná rodina ovšem nebude mít služku na plný úvazek, nejspíš k nim bude docházet jednou či dvakrát týdně. Řada žen ale zaměstná chůvu, protože mateřská dovolená je tam řešená jinak než v Evropě - či spíš neexistuje pokud jsem to správně pochopila. Nicméně mé známé se domnívají, že život v Británii z nich činí hotové otrokyně. Než se sem nastěhovaly, nebyly zvyklé si samy přestýlat postele, ne proto, že by byly líné, ale prostě jim přišlo normální nechat tyhle záležitosti pomocnici. Před dlouhou dobou jsem se jim pokusila vysvětlit, že mě by zase přišlo neskutečně divné mít někoho, kdo by za mě dělal běžnou domácí práci a pokud bych měla výpomoc (přijde mi zvláštní používat slovo služka), asi bych si doma předuklidila, aby si o mně nemyslela, že jsem nepořádná. Moje mentalita je prostě jiná, ale mých známých se má reakce trochu dotkla, co se dá dělat. V každém případě od rodilých Britek vím, že látkové pleny i jiné domácí práce se dají zvládnout i bez služky a dokonce i bez sušičky a nebudu svému potomokovi přenechávat planetu s hromadou použitých plen čekajících na rozklad dlouhých 500 let. Naši rodiče to koneckonců také zvládli a bez automatických praček. Na to mi bylo řečeno, že myslím zpátečnicky a že bych pak také mohla jezdit do práce na oslu místo autem.

Mí drazí známí jsou ze mě zkrátka trochu frustrovaní, protože nechci dělat věci stejně, jako je dělali oni. Už se s mým muže chystáme na to, jak budou reagovat na naše výchovné metody, které se nejspíš také budou lišit. Narozdíl od nich jsme měli pár let času pozorovat, jak se ke svým dětem chovají a víme, co nám přijde rozumné a co ne. Krom toho, že na řadu věcí kolem časného mateřství mám už v hlavě určitý plán jsem si všimla, že mi sice lidé chtějí radit, ale jejich vlastní zážitky a zkušenosti jsou už téměř zapomenuté a radí mi jak postupovat s dětmi jejich věku. Jelikož už mají doma školáky, soustavně nás nabádají, abychom si zjistili jaké školy máme v okolí a které jsou nejlepší. Škola je pochopitelně důležitá, ale my na to máme pár let času. Nezajímá mě, jaké školy jsou v okolí našeho domu, protože nevím, jestli tady budu ještě za pět let, až to bude aktuální, bydlet. A jaké výchovné metody fungují či jak zabavit batole je mi momentálně také málo platné, ale vyslechnout si to musím, protože svět se domnívá, že mě nic jiného nezajímá.

A pak jsou tu rady ohledně vztahu. Prý si máme užívat dokud to jde. To by nás před tím vážně nenapadlo... Krom toho, že těhotenství dalo našemu vztahu novou dimenzi, jsme si s mužem začali lépe plánovat čas. Zodpovědně jsme oslavili výročí svatby, zašli jsme do kina a na zajímavé výstavy když byl čas, protože i bez našich známých chápeme, že na randění nebudeme mít nějaký čas ani pomyšlení. Děláme, co nás zajímá. A děláme to špatně. Prý máme chodit do luxusních restaurací kam nás s dítětem později nepustí. Máme si užít kvalitního jídla pokud možno obdařeného Michelinskými hvězdičkami. Překvapeně jsme se na sebe s mužem podívali. Především si nevzpomínáme, že by se naši známí takhle rozmazlovali v době jejich těhotenství. Pokud si pamatuji, stěžovali si, kolik je stojí výbavička a zařizování, budoucí matky byly unavené a frustrované z práce a toužily po klidu a míru. Pokud jde o nás ženy, během těhotenství musíme být opatrné, co jíme a také míváme celkem specifické chutě. Krom toho máme omezený šatník a toužíme po pohodlí - dost nepraktické pro zdlouhavé ochutnávání exotických pochutin a pobývání v možná snobském prostředí. Navíc, proč bychom měli dělat cokoli, co bychom normálně nedělali, když mnohem větší radost nám přinese dělat co nás baví nebo se vrátit do restaurace, kterou jsme si oblíbili v minulosti i bez Michelinských hvězdiček. Nehledě na to, že si nemůžeme dovolit a ani nechceme vyhazovat peníze, je fajn naplánovat speciální rande, ale všeho s mírou, čeká nás přírůstek do rodiny a nebude zadarmo.

Jak slušně odmítnout dobře míněné, ale zbytečné rady? A proč si lidé myslí, že mi mohou bez dovolení sahat na těhotné břicho a očekává se ode mě, že z toho budu mít radost?

Jako obvykle je mi líp ve společnosti lidí, kteří myslí podobně jako já a pokud možno zapomenou, že jsem těhotná a baví se se mnou i o jiných věcech. Já jsem koneckonců pořád ještě já, moje zájmy a osobnost se nerozplynuly. Je zvláštní, jak moc se někteří z nás poddají normám, většině. Moje jóga, vegetariánství a snaha žít tak, abych okolní prostředí zamořila co nejméně, to všechno staví často zeď mezi mě a takzvané normální lidi. Kdo je ale normální a kdo ne? Jen proto, že se někteří z nás nesnaží ovlivnit většinový názor a přemýšlet o následcích svého konání, nemají automaticky pravdu. Je smutné, že často inteligentní lidé akceptují marketingovou mediální masáž či reklamní trik nebo prostou manipulaci ze strany výrobců jako fakt. A možná ten pocit, že za nimi stojí většina, jim dává jistotu, že mají pravdu a musí mě o ní přesvědčit. Já si dělám věci po svém, ale nemám potřebu je nikomu, ani blízkým přátelům, vnucovat. Takže pravidlo "one breath at a time" si sebou vezmu nejen na porodní sál, ale mám ho u sebe i během každodenního, občas vesele frustrujícího, života.