Budeme se stěhovat

Tenhle víkend jsme bivakovali v obýváku a připadalo nám to, jako bychom byli u sebe doma na návštěvě. Důvodem byl smrad z barvy v naší ložnici, musela jsem oškarabat a přetřít vršek skříňky, který jsem před lety propálila svíčkou. Snažila jsem se být romantická... Smíváme stopy našeho pobytu tady. Zatím jsme ještě nezačali pořádně balit, to teprve vypukne, ale vědomí blízkého přesunu má na nás vliv. Na jednu stranu je tu plno věcí k naplánování a zařízení, tomu se zkrátka nevyhneme.

Na druhu stranu mě jímá nostalgie. Tenhle byt na severu Manchesteru byl, pokud nepočítám dětství, můj první opravdový domov. Žila jsem v mnoha místech a díky častému cestování jsem nikdy nikde příliš nezakotvila. Občas jsem měla k dispozici prostor sama pro sebe, občas jsem se o byty či pokoje dělila. Ale nikdy jsem nebyla tak zakotvená jako tady, nikde jsem nebyla opravdu doma a nikdy jsem nežila se svým partnerem.

Nastěhovali jsme se sem před pěti lety, každý z nás jen s kufrem. Byt byl naštěstí zařízený, byť jednoduše, a časem jsme ho zútulnili. Pamatuji si, jak jsme se tu tenkrát poprvé sešli. Můj muž už byl v Británii pár měsíců, přespával u kamarádů a hned jak si našel práci, začal pátrat po vlastním bydlení. Když ještě žil v Kapském městě a já tam za ním přijela, navrhl společné bydlení a já jsem souhlasila bez váhání. Přišlo nám to oběma tak nějak samozřejmé, žádné pochyby. To se mi v předchozích vztazích nestávalo. I moje stěhování sem, když se na to zpětně dívám, bylo zvláštní v tom, že jsem se vůbec nezabývala jakoukoli alternativou. Neměla jsem žádná zadní vrátka, v hlavě mi neznělo žádné "co kdyby". Fakt nezvyk. Zrovna jako to, že můj muž od začátku našeho vztahu uvažoval a plánoval v množném čísle. Nikdy jsem od něj neslyšela Já a Moje, nikdy jsem neměla pocit, že si svou pozici v jeho očích musím zasloužit.

Stěhování mě paradoxně nutí zamyslet se nejen nad tím, jak potřebujeme žít v budoucnu, ale také nad tím, jak fungujeme coby pár, jak snadno spolu dokážeme existovat a fungovat na stejné vlně. Ačkoli  bylo pátrání po novém hnízdě náročné a v mém muži se probudil skrytý Rockefeller (nic mu najednou nebylo dost dobré a občas zapomínal, že máme určitý rozpočet co se týče nájmu), nakonec jsme se oba shodli, že jeden dům nám oběma sedí, mně hned na první pohled, jemu když zjistil, že vyhovuje všem parametrům včetně ceny a že další a další prohlídky vedou k dalším a dalším nesplněným nárokům. Ideální místo neexistuje, jde o to najít to nejvíc vyhovující. Budeme si muset pořídit veškeré zařízení, ale aspoň bude naše a nebudeme se muset smiřovat s nepohodlnou pohovkou a mrňavou skříní, do které se toho málo vejde. A konečně se přestaneme přetahovat o psací stůl a budeme si moc zařídit každý svůj pracovní prostor. Pracovat z domova zní opravdu dobře, ale člověk k tomu potřčbuje vlastní kout, kde se mu nikdo nehrabe. A mů prostor pro jógu bude mít dveře, které mému drahému muži zabrání považovat ho za prostor příhodně volný pro odkládání čehokoli, co je třeba odložit.

Takže ačkoli vypadneme z bytu, který je nepraktický, nic se nám tam nevejde, všechno možné se tam pravidelně rozbíjí a má neskutečně hlučné sousedy, nikdy na tohle místo nezapomenu, protože to byl náš první domov, začátek našeho soužití. Těch pět let tady nám přineslo hodně dobrého, i něco zlého, ale až na tyhle doby budeme jednou vzpomínat, to dobré bude jednoznačně převažovat. Teď nezbývá než doufat, že nový domov bude ještě lepší... a začít shromažďovat krabice.