Britské léto

Británii dneska postihla vlna vedra. Přišla včera, dneska vrcholí a počítám, že zítra bude po ní. Možná se zdrží na jihu nad Londýnem, tam je vždycky nejhezčí počasí. U nás na severu - v Manchesteru, je to vzácnost. Pochopitelně se léto muselo ukázat pozdě. Minulý týden bylo "šedivo" a my jsme měli dovolenou a jeli do Walesu.

Britové si v poslední době oblíbili tzv. staycation - tráví dovolenou na britských ostrovech. Buď proto, že jim záleží na životním prostředí a nechtějí létat víc než je nutné, nebo si zkrátka a dobře nemůžou nic jiného dovolit. My tu žijeme čtyři roky, naše "staycation" je ve znamení toho, že máme na britských ostrovech pořád co objevovat.

Wales jsme párkrát navštívili už loni a učaroval nám natolik, že jsme se rozhodli strávit tam celý týden. V pondělí jsme si přivstali, sbalili auto a vyjeli směrem jih, Prembrokeshire. Kemp poblíž nádherného starobylého města St. Davids je jeden z nejhezčích co jsme stihli poznat. Postavili jsme stan na louce s výhledem na moře a začali plánovat. Dělat se tu dá dost: pěší túry podél pobřeží, pláž, vyjížďka motorovým člunem při které možná uvidíte papuchalky, velryby nebo delfíny, při špatném počasí si můžete prohlédnout místní katedrálu.

Bylo větrno a sem tam zapršelo, ale to člověk tak nějak očekává. Můj muž statisticky naplánoval náš výlet na dobu s průměrně nejlepším počasím. Statistika není vždycky dobrý rádce.

V úterý byl první letní den, celou noc nás budil vítr a k ránu začalo lít - tolik o romantickém východu Slunce. Naštěstí se počasí jakž takž uklidnilo a mohli jsme strávit celý den venku. Vítr se s postupem dne zhoršoval a když jsme se k večeru vraceli do kempu viděli jsme, že stan dostává docela zabrat. Takže místo večeře jsme začali s utahováním a upravováním a udělali všechno možné pro to, abychom přečkali noc. Sotva jsme vevnitř zasedli a zahájili přípravu večeře silný poryv větru vpáčil čelo stanu dovnitř, zlomil tyč, ta protrhla plátno a my jsme se vrátili k záchranné akci. Přes dvě hodiny jsme se napřed pokoušeli konstrukci zachránit, pak nám došlo, že to nemá moc smysl a sbalili jsme se. Což se lehko píše, ale hůře dělá. Aspoň jsme byli rádi, že jsme našim sousedům poskytli nějakou zábavu, přeci jen sedět ve stanu bez televize je docela nuda a když už se bojí pomoct dvoum lidem vlajícím za stanovou plachtou, je fajn vědět, že mají o zábavu postaráno.

Noc jsme strávili v hostelu, laskavá majitelka se nás na poslední chvíli ujala a ve středu jsme byli doma. Stan jsme sušili na parkovišti a zbylé dny volna strávili sháněním náhradních tyčí a zašíváním. Rada pro všechny manželky a novomanželky: neposlouchejte své muže! Můj drahý, naštvaný, že se mu nepodařílo znovu postavit stan, se rozhodl poničenou tyč vyhodit. Já jsem protestovala, logicky, že se dá nahradit jen ta nalomená část. On že tu věc nechce ani vidět  a chce se jí okamžitě zbavit. Já na to, že bude litovat. On zase že ne. Den na to jsme navštívili tři obchody a ve všech třech musel vysvětlit, proč nemůže koupit jen součástky, které potřebuje na opravu stále použitelné tyče. V žádném z těch tří míst nechápali, proč stanovou tyč vyhodil a vždy mu sdělili, že stanové tyče jsou na celém stanu nejdažší. Můj muž musel spolknout svou hrdost a uznat, že jsem jako obvykle měla pravdu.

Včera jsme se konečně mohli sebrat, udělat si piknik v parku a jen tak se nějaký čas válet - dokonalá dovolená deset minut od domova. Nějak mě to ale neštve. Chtěla jsem vypadnout z domova, být venku, meditovat s výhledem na moře, projít se bosá po trávě a strávit víc času s mým mužem. A to se mi všechno splnilo. Takže staycation si klidně znova zopakujeme, ale asi budeme opatrnější s předpovědí počasí. Umím si představit romantičtější aktivity než podpírání stanu...