Výprava na Špicberky (část 2. - Bílé peklo)

Pokračování předchozí části: ..... Jdeme svěžím krokem podél pobřeží po uježděné kamenité cestě, nad hlavami nám krouží rybáci připraveni k útoku a bedlivě hlídají, zda nemáme v úmyslu sejít stranou a nahlédnout k jejich hnízdištím. Krajina, přestože barevně prostá, skýtá nádherné obrazce zaoblených hor. Do očí bije barevný kontrast tmavě šedé s bílou, protnutý modrým mořem. Pobřeží je pusté, krom pár dřevěných chatek volně rozmístěných podél cesty, s velkými odstupy. Tu a tam se pasou sobi.

Cesta údolím Bjørndalen

Po několika kilometrech se cesta stáčí od pobřeží jihozápadně do vnitrozemí podél ústí řeky, která vytéká z údolí. Asi po hodině chůze cesta náhle končí a před námi se rozprostírá jen podmáčená mechová a jílovito-kamenitá tundra, místy zakrytá pásy sněhových koberců. 25 kilový batoh plný plechovek už nehezky tlačí do zad, trsy mechu se po došlápnutí pod námi propadají a po několika krocích, kdy zapadám po kotníky do bahna, cítím, jak mi začíná prosakovat do bot ledová voda. Klopýtáme po kamenech na úbočí údolí, často obcházíme nahoru a dolu menší potůčky, které nelze přeskočit. Následující úsek, dle mapy 4 km, jdeme více než dvě hodiny. Dostáváme se téměř do poloviny údolí, kde se již sníh drží téměř souvisle a náš náčelník Laďa jen oznamuje, že tu tolik sněhu neočekával a že musíme jít dál, abychom nalezli sušší místo, kde bude možné rozdělat stany a přespat.

Mnozí z nás již máme úplně promáčené boty. Musím v té chvíli přiznat, že jsem tuto klíčovou výbavu podcenil a vzal si na cestu klasické vysoké kožené zimní boty, které nosím ve městě, když je nasněženo. Tam jsou více než dostačující. V těchto podmínkách však nemají šanci a voda si zřejmě od kotníků v okolí tkaniček nekompromisně razí cestu dovnitř. Verča má mnohem lepší vodotěsné boty do půli lýtek, bohužel ale nabrala vodu při přeskakování jednoho potůčku, kdy jí uklouzla noha na kameni a ona spadla celá do vody. Současně si při pádu narazila koleno, což se později při další námaze nepěkně rozbolí.

Zpocení stoupáme údolím pozvolna do kopce, než se nám podaří najít místo, které je relativně suché a rovné na založení tábora. Tiše obdivuji svoji ženu, jak přede mnou celou cestu vytrvale cupitá. Údolím se rozprostírá hrobové ticho, je slyšet jen tlumené kroky a pravidelný dech členů naší skupiny a klokotající potůčky rozpouštějícího se sněhu stékající po svazích. Je zataženo, obloha je šedobílá, v dálce před námi mraky padají z hor dolů až k podlaze údolí, takže přes ně není nic vidět. S každým dalším krokem se přibližuje mlha, která ještě zhutňuje již tak dost hustou atmosféru.

Konečně nacházíme příhodné místo pro stanování. Ihned shazuji batoh a protahuji si záda. Vybalujeme celtu pod stan, než jej stačíme dostavit, začíná padat sníh. Jdu nabrat do láhve vodu z nejbližšího potůčku, abychom si mohli uvařit večeři. Teflonová souprava s vařičem, které jsem pořídil v Longyearbyenu, fungují skvěle. Přibalený kastrůlek má ve spodní čtvrtině upravené duté dno, takže plamen z vařiče hoří přímo uvnitř a je tak chráněný proti větru. Voda je ohřátá neuvěřitelně rychle, večeříme jako první, takže tuto dražší investici vůbec nelituji.

Po večeři nás čeká krátká porada na následující den a poté se na chvíli stočí debata na otázku, zda je rozumné ponechat potraviny ve stanu a zda to nemůže přilákat medvěda, který jak známo, má dokonale vyvinutý čich na desítky kilometrů. Nakonec se však shodujeme, že je nesmysl batohy s jídlem odnášet mimo tábor a spoléháme na to, že případného vetřelce odradí velikost naší skupiny.

Na noc vytahuji z batohu temnítko na oči, které jsem dostal doma od jednoho kamaráda a vzhledem k zatažené obloze a nižší viditelnosti doufám, že se mi povede hned usnout. I přes několikahodinový pochod a únavu se mi to však opět nedaří a každou chvíli kontroluji hodinky, zda je už ráno. Ve spacáku se navíc potím a když se mi nad ránem podaří usnout, probouzím se úplně mokrý. Vstávám opět jako první a jdu si najít příhodné místo v závětří na toaletu. Je 2,1°C, jak se později dovídám od našeho amatérského meteorologa, který má sebou kapesní měřič základních meteorologických údajů. Vysoká vlhkost a vítr však pocitově sráží teplotu pod bod mrazu, takže jakékoliv odhalení rozehřátého těla, byť jen na pár minut, je přímo heroický výkon.

V noci (myšleno časově, neboť zde opravdu není žádný rozdíl mezi dnem a nocí) nás došel poslední člen výpravy Pepa, dlouholetý kamarád náčelníka, který již nesehnal letenku na stejný den a musel tedy letět o den později. Po jeho seznámení se s naší skupinkou a po naší vydatné snídani, balíme všichni stany a kolem 9,00h. vyrážíme dále do útrob údolí. Celou cestu vytrvale stoupáme, prakticky pouze ve sněhu. Boty, které mi nestihly přes noc uschnout, se opět promáčí, po hodině chůze proklínám i těžký batoh a po snědení denní dávky čokoládových tyčinek, které máme s ženou poctivě rozpočítány na celou dobu pochodu, mi začíná kručet v žaludku. Do tváře mi šlehá protivný vítr a když se zpocený zastavím, abych si rozepnul bundu, je mi děsná zima. Otáčím se za sebe a koukám do dálky na obrys moře, které lemuje počátek údolí, kde jsme včera začali naši cestu. Přemýšlím o tom, jak se teď doma všichni smaží na slunci při 30 stupních a jen potichu si pro sebe brumlám, aby mě nikdo neslyšel.....

Na konci údolí se začíná na chvíli rozjasňovat, navíc scházíme dolů z kopce k malé říčce, takže se nálada spravuje. Po přeskákání na druhou stranu nás čeká výškrab vzhůru do prudké stráně. Je zde úplné bezvětří. Verča s Jančou mi předávají batohy a odbíhají za roh svahu. Zatímco ostatní se škrábou do vrchu, usedám na kámen a čekám na svoji ženu. Když se znovu stavím na nohy a pouštím se do vrchu, cítím, jak se mi nechce. Sypká půda se drolí pod nohama a sklon svahu je v některých místech tak prudký, že je třeba lézt po čtyřech. Jako poslední docházím celou skupinku v půli kopce, kde je krátká pauza na svačinu. Sušený chléb a čokoláda mě mají dostat nahoru do 500 metrů nad mořem.

Další úsek jdeme opět sněhem, který je však hodně hluboký a místy povrch není dostatečně promrzlý, takže se často propadáme. Laďa jako první prošlapává stopu, ostatní pak následujeme v jedné řadě, když však někdo zapadne po kolena, další se snaží dané místo obejít. Těsně před vrcholem procházíme malým sedlem nad kratičkým údolím Grumantdalen, kde se nám otvírá nádherný výhled na tmavomodré moře. Děláme menší pauzu a kocháme se výhledem z ptačí perspektivy. Na chvíli uvěřím, že tohle je místo, kde se vydáme dolů k pobřeží, když v tom se Laďa otočí a hrne se dále do kopce na druhém konci sedla. Než všichni vystoupáme na vrchol, spouští se sněhová vánice. Se skloněnou hlavou přemlouvám nohy, aby se dál ve sněhu zvedaly a dostaly mě nahoru. Tam však nečeká nic, než prudký vítr, který chůzi zpomaluje na téměř nemožnou. Voda v botách mě zebe do noh, až mám pocit, že v nich zamrzá. Přes sněžení není moc vidět dopředu, takže ze skupinky před námi vidíme jen obrysy.

Po mírném sestupu z vrcholu o pár metrů vítr polevuje, sníh mizí a zůstává pouze mlha, takže přímo běžíme kupředu, abychom neztratili Laďu, který určuje směr.

Sestupujeme směrem k pobřeží, k Rusanovodden, kudy vede stará ruská důlní železnice. Mlha mizí a před námi se opět otevírá nekonečný výhled na vody severního oceánu. Bok hor se však čím dál tím více svažuje, až se v jednom místě stává natolik příkrým, že musíme zastavit a hledat místo, kde by se dalo nějakým způsobem dostat bezpečně dolů. V tom nejprudším místě svahu se drží zmrzlý sněhový pás a přímo pod ním velké kameny. Pepa odkládá batoh a za silného zakopávání patami proti svahu, pomalu po čtyřech sestupuje po zmrzlém úpatí. Posledních několik metrů však sjede po zádech a dopadá na zadek na kameny pod svahem. Naštěstí je v pořádku, jen má naražený zadek. Pak postupně jeden po druhém sundáváme batohy, posíláme je po svahu dolů a po vydupaných schodcích se opatrně přesunujeme. Dole pak ti první zachytávají batohy a ostatní členy výpravy.

Zbývá seskákat asi sto metrů dolů po kamenech, kde nás čeká krásná, suchá, stará těžební cesta od dolu Grumantbyen směrem k Rusanově boudě – chatě, postavené ruským polárníkem na začátku minulého století......