Je to přesně rok, co jsme se se ženou
stali součástí úžasné výpravy daleko za polárním kruhem, na
ostrov Špicberky. Po návratu jsem si slíbil, že
zkusím tuto výpravu shrnout v pár kapitolách, jen co k tomu najdu
dostatek času. Jak už to tak chodí, pořád bylo něco
důležitějšího, navíc většině přátel jsem tento příběh
odvyprávěl osobně. Teď poslední dobou mám docela dost času a stále
se ještě někdo zeptá na pár informací, tak se pokusím s ročním
zpožděním přepsat své poznámky z deníku do strojové podoby pro všechny, které by to mohlo zajímat.
Vítejte na Špicberkách
Část 1. - Poprvé za polárním kruhem.
Je pozdní odpoledne na začátku července, sedíme na letišti v hlavním městě Norska, v Oslu a čekáme na odbavení, abychom se mohli přepravit do naší cílové destinace, na ostrov Špicberky – zemi věčného sněhu.
Z Prahy jsme vzlétli brzo ráno, odlet z Osla má být před osmou večer, což nám dalo dostatek času zajet si vlakem na prohlídku města, zejména krásně upraveného Vigelands parku, který mne osobně zaujal svojí výzdobou a obrovským množstvím lidských soch v životní velikosti zaujímajících nejroztodivnější krkolomné polohy. Z parku jsme se pak vydali okruhem k nábřeží, které rozhodně stojí za vidění. Počasí nám přeje. Sluníčko se od rána do nás opíralo a teplota v Oslu na slunci překročila 30°C. Za pár hodin si už o teple budeme moci nechat jen snít.
Vzlétáme vstříc sytě modré, téměř čisté obloze, sem tam se objeví nějaký mráček. Po pár minutách letu se však obloha pod námi zatahuje a po chvíli vytváří celistvou bílou pokrývku. Po dvou hodinách letu přistáváme již za polárním kruhem na severu Norska v Tromsø. Vrcholky kopců jsou pokryty sněhem, letiště hlásí 8°C.
Ve 23.00h nastupujeme na další přípoj, který nás po dalším dvouhodinovém letu přes moře donese až do očekávaného cíle naší cesty. Mraky pod námi jsou velmi nízko, není absolutně nic vidět, přestože světlo je stále jako za pravého poledne. Až při klesání u ostrova se mraky začínají mírně trhat a nás vítají oblé černé, zasněžené hory Špicberk, které na pohled připomínají haldy z uhelných dolů. Z příručních zavazadel vytahujeme zimní svetry a bundy.
Sestupujeme po schodech z letadla na malinké otevřené letiště, je 5°C nad nulou a fouká studený vítr. Přestože je jedna hodina po půlnoci, mezi trhlinami mraků na nás svítí polární slunce a v člověku vyvolává zvláštní pocit úžasu. Je to to stejné slunce, které znám z našeho podnebného pásu, přesto vypadá a působí jinak. Je mírně nad obzorem a jeho snaha zahřát nemá proti větru nejmenší šanci. Procházíme odbavovací halou a míříme z kopce na pláž do kempu pod letištěm rozdělat stany. Všichni se ihned choulí do spacáků a jdou spát. Já se ještě kochám na pobřeží zálivu a vychutnávám úžasnou atmosféru okolí. Kromě letištní haly cca dvě stě metrů nad námi a správcovské chaty v kempu, kolem nic není. Oblé zasněžené hory, hejna vřeštících racků, šumící moře, sem tam trs trávy a nějakých mechů s fialovými kvítky.
Přemlouvám Verču, aby se mnou chvíli postála na břehu. Skláním se k vodě a zkouším teplotu - je ledová. Dáváme si kousek chleba k večeři, ale na tom ledovém větru od moře nám je za pár minut oběma pořádná zima, tak se jdeme raději schovat do stanu. Tady je příjemně a ve spacácích teplo.
Snažím se usnout, avšak marně. Tlačím víčka na oči a přetahuji si spacák přes hlavu, přesto mě stále ruší to denní světlo. Každou půlhodinu koukám na hodinky. Hodinu na to navíc začíná foukat opravdu silný vítr, který lomcuje se stanem, jakoby ho chtěl odnést. Racci venku se jej snaží za každou cenu překřičet. Přijde mi, že mám jednoho přímo ve spacáku.
V šest hodin definitivně vzdávám boj se spánkem a protože se vítr uklidňuje, lezu ven ze stanu. Slunce je stále ve stejné výšce, pouze se posunulo o čtvrt kruhu po směru hodinových ručiček. Procházím se po cestě kolem kempu a nacházím několik druhů malinkých kytiček a několik druhů ptáků. Všichni mají společné to, že jsou malí a na pohled pořádně tlustí. Kousek za chatou je velká informační cedule, která upozorňuje na rybáky (druh racka), kteří útočí na člověka, pokud se přiblíží k jejich hnízdu. Čtu si ceduli, když v tom kousek za mnou proběhne něco většího. Otočím se a vidím polární lišku, jak si to míří ke stanům.
Po snídani vyrážíme pěšky do 6 kilometrů vzdáleného města (jestli se tak dá nazvat) Longyearbyenu. Má necelé dva tisíce stálých obyvatel a vede k němu po břehu z letiště jediná asfaltová silnice na ostrově. Mám na sobě několik vrstev oblečení a chvílemi je mi při chůzi horko. Když si však rozepnu bundu, ledový vítr ihned profoukne až na tělo a nezbývá mi, než se opět zapnout až ke krku. Jsou 2°C, ovšem v kombinaci s vysokou vlhkostí a severním větrem se zdá být mnohem méně.
Longyearbyen tvoří jedna hlavní ulice lemována obchody a pár bočních ulic s obytnými domy. Budovy jsou typicky severské, dřevěné, nádherně barevné. Na protější straně města koukáme na malý kostel – nejseverněji postavený kostel na světě. Všechno kolem nás je tu nej. Nejsevernější hospoda, nejsevernější krytý bazén, nejsevernější univerzita. Jsme nad 78° severní šířky.
Pár členů naší výpravy dokupuje chybějící potraviny a plynové láhve k vařičům, já musím pořídit i vařič, který jsme si nepřivezli. Ceny jsou zde proti ČR asi trojnásobné, což hned na začátku zatěžuje náš rozpočet. Snažíme se také vypůjčit kulovnici na případnou obranu proti ledním medvědům, nemáme však štěstí, jelikož již nezůstala žádná k dispozici. Jeden místní chlapík nás navíc od toho odrazuje, že bychom ji v případě ohrožení stejně nedokázali použít, pokud někdo z nás nemá patřičné zkušenosti. Vzhledem k nízkému průměrnému věku a počtu modrých knížek musíme uznat, že má pravdu.
Na zpáteční cestě k letišti poprvé spatříme soba. Relaxuje hned vedle silnice, pár metrů od nás a nejeví žádné známky plachosti, takže máme možnost si jej v klidu několik minut prohlédnout.
Po návratu do kempu, jdeme naproti pár zbývajícím členů expedice, kteří měli přiletět dalším letadlem po obědě. Balíme stany a batohy, v chatě ještě v klidu v závětří pojíme, ve varné konvici ohřejeme vodu na čaj na cestu a v 15,00 h. vyrážíme s plnou polní západně podél pobřeží, do údolí Bjørndalen vstříc desetidennímu pochodu arktickou tundrou, bažinami, sněhem a ledovcovými morénami....
Pokračování příště....
