Výprava na Špicberky (4.část - Ledová past)

.... V místě, kde se chystáme přebrodit, má řeka necelých 30 metrů a na první pohled se jeví krotce a mělce. Laďa jako průzkumník přechází na druhou stranu, kde nechává svůj batoh a vrací se zpět. Pouze v nejhlubším místě brodu voda sahá pod kolena, proud vody není téměř cítit. Půjčuji si turistické hole pro lepší držení rovnováhy a pouštím se na protější břeh. Voda je opravdu ledová, tak se svižně ženu kupředu. Na břehu odhazuji své věci a vracím se pro batoh své ženy, přestože se mi už moc do vody nechce. V mysli obdivuji všechny frajery, co v zimě vysekají díru v ledu na rybníce, či řece a jdou se vykoupat.

Údolí Colesdalen

Sušíme nohy a rychle zpátky do teplejších bot. Pokračujeme dál přes údolí po docela suchém podloží (opravdu hustě posetém sobím trusem), tak nikoho nenapadá, že by druhá půle mohla být celá pod vodou. Začíná to obřími kalužemi, které se snažíme přeskakovat po mechových ostrůvcích. Ty se však pod tíhou člověka propadají a my jsme každým krokem opět po kotníky ve vodě. Hned sundávám boty a ponožky a měním je za sandále. Končím s vyčerpávajícím skákáním po mechových trsech a jdu přímo, voda mi místy sahá do půli lýtek. Vidím, jak se i ostatní postupně zastavují a přezouvají z bot. Po několika minutách se objevuje malý vyvýšený ostrůvek, na kterém se chvíli zastavujeme a ti, kteří do této chvíle nesundali boty, z nich vylévají proudy vody a obouvají si sandále. V tomto místě už je to však docela jedno.

K úpatí zbývá odhadem necelých pět set metrů, ovšem opravdu pekelných. Kousek od nás se pase několik sobů, kteří nás se zaujetím tiše pozorují. Těm pobyt ve studené vodě očividně vůbec nevadí. Již dost vyčerpaní se prodíráme ledovou bažinou, člověk místy zapadá až po kolena mezi trsy potopených mechů a trav, které škrábou do holých nohou. Zmrzlé nohy se špatně vytahují ven, neboť s každým krokem se boří hlouběji do rozmáčené půdy pod vodou. Koukám na někoho přede mnou, na jeho úplně červené nohy a sám cítím, jak se mi křeč pokouší zakousnout do lýtek. Funím únavou a ze všech sil bojuji s těžkým batohem, který mě tlačí pod vodu. Nejraději bych ho tu shodil a nechal plavat. Přestože jdeme už velmi dlouho, protější strana údolí se vůbec nepřibližuje. Poprvé lituji, že jsme si s Verčou nepořídili trekové hole, když vidím, jak moc ostatním pomáhají odpíchnout se od země.

Zatínám zuby a v duchu si velím do rytmu, levá, pravá, levá, pravá. Náhle přede mnou mizí trsy mechů, které ještě jakžtakž držely člověka, aby se tolik nebořil do bahna a já při dalším kroku šlapu do prázdna a propadám se nohou po stehno do bažiny. Batoh mne přitom převáží a já padám s nataženýma rukama do vody. Zůstávám na jedné noze v předklonu a snažím se narovnat, ale nemám se o co opřít, tak hned volám o pomoc, abych se nenamočil úplně celý. Hlavně uchránit batoh s věcmi. Přestože máme všechno zabaleno v igelitech, voda by si cestu dovnitř našla a přijít zde zejména o spacák by znamenalo katastrofu. Naštěstí jde kousek ode mne Verča, která mi hned háže vypůjčené hole, s jejichž pomocí se zvedám a pokračuji dál v chůzi. Chvíli na to se břeh údolí zvedá a my vystupujeme na suché místo. Pomáhám Verči nahoru a čekáme, než dorazí ostatní členové skupiny. Laďa velí postavit stany, převléct všechny mokré věci a rychle do spacáků. Dáváme kolovat panáky slivovice a sotva dostavíme tábor, začíná pršet......

......sedíme ve stanu, zachumlaní ve spacácích a snažíme se vyždímat promočené kalhoty. Venku vytrvale prší. Mám na sobě dvoje ponožky a přesto se mi nohy pořád nezahřívají. V té ledové vodě jsme strávili téměř hodinu. Bavíme se s Verčou o Cimrmanovi, o Dobytí severního pólu a se smíchem zaháníme možné příznaky trudomyslnosti. Zkouším ze srandy zapnout mobil, není tu však signál, tak si aspoň pouštíme dvě písničky a opět jej vypínám, aby vydržely baterie. Těm se v tomto chladu moc nedaří. Už jsem byl nucen za pochodu několikrát vyměnit baterie do foťáku, přestože jsem s nimi nafotil pár snímků. Máme sebou docela velkou zásobu, kterou nesu přímo na těle pod oblečením, aby se držely v teple. V momentě, kdy je však dám do foťáku, který je vystaven chladnějšímu vzduchu, po pár hodinách vypovídají poslušnost a musím je vyměnit a opět na několik hodin zahřát pro vzpamatování. V noci je mám všechny u sebe ve spacáku, leží mi na dotek těla, takže mě občas při překulení tlačí do boku. Ale bez nich bych nic nenafotil, tak je musím hýčkat.

Bude 21.00 a stále prší, je tedy jasné, že dnes se už dále neposuneme. Z plánované vzdálenosti jsme ušli jen pár kilometrů, tak snad nám to nebude chybět a v dalších dnech plán doženeme. Musím ven ze stanu a lépe vypnout šňůry, protože vítr, který se do nás opírá, vyvrací kolíky a celý stan se nám postupně hroutí. Moc se mi to nedaří, neboť v těchto místech je kolem jen rozbředlá jílovitá půda a přestože jsou všechny kolíky zaražené v zemi tak, že je není vidět, moc nedrží. Sbírám tedy pár větších kamenů a snažím se je zarazit před kolíky, aby se neměly kam pohnout.

Je 6.30 ráno, déšť nepolevuje. Už 18 hodin vytrvale v kuse prší. Meteorologická stanice ukazuje 93% vlhkost. Všechny věci jsou navlhlé a studené, ani ve spacáku se člověk moc nezahřeje. Ale musím říct, že dnes v noci se mi spalo celkem dobře. Jednak mi přišlo, že nebylo tolik světla a hlavně jsme dost unavení, tak to tělo na noc prostě vyplo. Docela mě bolí nohy a záda. Včera jsme ujedli kus ze štangle salámu a dvě nejtěžší konzervy, tak snad ten batoh bude lehčí. Škoda, že jsme to jídlo doma před odletem nezvážili, ale když koukám, že nesu 1,2 kg salámu, 30ks 125g konzerv, polívky, čokolády, chleba... no pár kilo odpadne, až to všechno sníme.

Musím si ven odskočit, ale moc bych si přál, kdyby se tady bez toho člověk obešel. Naštěstí déšť zvolňuje, už jen tak poprchává. Dokonce se otepluje, máme dnes 5,8°C, což je zatím nejvyšší teplota od příletu, pokud je mi známo. Čistím si zuby a kochám se pohledem na údolí Colesdalen. V dáli u zálivu se mraky ztenčují a chvíli mám pocit, jakoby jimi pronikaly malé pásky modré oblohy. Kousek ode mne je stádo sobů, už je beru jako naprosto samozřejmou součást zdejší krajiny.

Přestává pršet. Všichni jsou už po snídani, v krátkosti probíráme další postup. Je čas sbalit stany a vyrazit dále na jih do údolí Synndalen....

Pokračování v přípravě....

Poznámka: mám dnes v plánu dost věcí, ale snad se mi podaří připravit další část na zítřejší dopoledne. Když ne, bude pozítří.

Každopádně chci poděkovat vám všem, kteří čtete články do konce a oceňujete můj styl karmou. Přece jen potěší, že to někoho zajímá. Děkuji.