Přestože je to již spoustu let, co jsem s průvodcem Lonely planet v podpaždí podnikl cestu do samého středu Tichého oceánu, zanechaly ve mně ostrovy Francouzské Polynesie tak hluboký zážitek, že jej zatím žádná další místa neměla šanci vytlačit do pozadí.
Kapitola 1: Návrat v čase
Je neděle, dvacátého, sedíme s Vikym na posledním dvousedadle letadla ze Sydney směr Auckland a neustále zastavujeme kolem procházející stewardku, s prosbou o další dvě piva. Holky s Janem sedí někde vepředu. Sluncem nasvícené mraky pod námi vytváří téměř souvislou pokrývku, která připomíná obrovské zasněžené pohoří, propletené mohutnýma řekama, to v místech, kde se protrhává. Občas se dole v moři něco zableskne.
V Aucklandu máme kratší pauzu, neboť přesedáme do dalšího letadla AIR TAHITI NUI, které nás má dopravit do našeho cíle, do Papeete, hlavního města na ostrově Tahiti. Už při vstupu do letadla na nás dýchá exotická atmosféra. Tahitští stewardi mají na sobě nádherné modré kytičkované košile a všichni mají za uchem rozkvetlou rostlinu. Letadlo je zvláštně uspořádáno tak, že se v něm na první pohled zdá být více prostoru pro cestující. Sedadla mají vzorované potahy a na zdech visí Gauginovy obrazy.
Chvíli po startu začínají v uličkách procházet stewardi s tácky a všem cestujícím rozdávají malé bílé květy, které nádherně a velmi pronikavě voní. Tak trochu mi svým tvarem připomínají prvosenky. Na večeři dostáváme výborně zpracovanou rybu a tahitské pivo Hinano, kterým si s Vikym připíjíme na překročení datové hranice. Posouváme čas na hodinkách o 24 hodin nazpět, což znamená, že dnes máme opět teprve včera, tedy sobotu, devatenáctého. Vrátili jsme se do minulosti a jsme tak o den mladší.
Je 21:30 tahitského času, letiště hlásí 24°C a vysokou vlhkost. Kolíbeme se po schodech z letadla na přistávací dráhu a během pár sekund jsme všichni zcela propocení. Jdeme k hale, kde nás u vchodu hlasitě vítá stylově oblečená místní kapela a nádherné tahiťanky v dlouhých modrých šatech, které nám z košíků dávají za uši další kytičky. Všichni se usmívají od ucha k uchu. Procházíme dál, podávám celníkovi svůj pas a příletovou kartu, kde mi chybí místo pobytu. Chvíli si prohlíží můj pas - Česká republika mu očividně nic neříká. Na dotaz, kde máme ubytování, odpovídám, že chceme cestovat mezi ostrovy a že si ubytování zajistíme vždy až na místě. Nakonec za mne do karty vypisuje „guesthouses on Tahiti, Moorea, Bora-Bora..." a bez řečí nás pouští dál. Uděláme tři kroky brankou s nápisem Nic k proclení a jsme na Tahiti.
Celým prostorem letiště se line živá ostrovní hudba, kousek od nás je velký hlouček lidí, který pozoruje místní taneční soubor. Přidáváme se k divákům a hodinu se kocháme. Blíží se půlnoc, tak vyrážíme z letiště směrem k pláži hledat místo, kde by se dalo nerušeně přespat. Jakou jsme měli představu, těžko říct. Pochodujeme rychlou chůzí více než půl hodiny nočním městem mezi domy a ploty, bez šance dostat se k moři. Po cestě potkáváme skupinky místních obyvatel, tak se zkoušíme ptát, jak se dostat k moři, ovšem neumíme francouzsky a anglicky se tu očividně nedá domluvit.
Po chvíli narážíme na jednoho přiopilého chlápka, s kterým se rukama, nohama nějak dohodneme na směru k pláži a dokonce startuje svůj pickup a pobízí nás, abychom si vylezli na korbu, že nás tam odveze. S Vickym se ženeme k autu, holky nás však zastavují, že s opilým chlapem nikam nejedou. Šlapeme tedy dál asi 20 minut po silnici. Kolem nás projíždí policejní vůz, který se otáčí a bedlivě si nás prohlíží. Vzdáváme hledání pláže po tmě a vracíme se zpět k letišti. V hale je zhasnuto a klid, tak si na podlaze tiše rozděláváme karimatky a uleháme k spánku. Nejsme sami.
Kolem páté hodiny se hala rozsvěcuje a letiště se připravuje na provoz. Zaměstnanci kolem nás chodí potichu, nikdo nám nic neřekne. Přesto se už pod světlem nedá spát, tak se pomalu balíme a čekáme na rozednění. Jano kouká na hodinky, kde má opět dvacátého. Koukáme na letenky a smějeme se - za chvíli nám poletí letadlo na Tahiti.
Po rozednění vyrážíme z letiště do města, do prvního obchodu, pořídit nějaké potraviny na snídani. Všechno je tu ještě dražší než v Sydney, které patří mezi nejdražší města světa, ale počítali jsme ještě s vyššími cenami, takže nás to nepřekvapuje. Kupujeme pravé francouzské bagety, sýr, vodu - ta je tu opravdu drahá, lahev 1,25 L stojí 136 franků (tehdy to bylo v přepočtu asi 45 Kč).
Naskakujeme na Le Truck (místní hromadná doprava - něco mezi náklaďákem a malým autobusem a jedeme do centra Papeete. Na korbě je ze dřeva vyrobené zastřešení, lavice jsou dřevěné, dvě naproti sobě, podél boků auta. Cedulka udává počet 20 cestujících. Jedou s námi 3 místní, nás pět a dva Australané se surfovacími prkny a už se k nám nikdo další nevejde. Chlapík, který chtěl ještě přiskočit, to vzdává. Podle mě by se vešel :o). Klasické zastávky tu nejsou, řidič nám zastavuje, kde si řekneme a stejně tak nabírá i cestující v místech, kde na něj zamávají.
Ve městě kupujeme pohledy (nejlevnější za 75 franků) a přemýšlíme o zakoupení telefonní karty, abychom mohli obvolat nějaké ubytování, když v tom se nás jeden francouz anglicky ptá, jestli něco nepotřebujeme. Po krátkém rozhovoru zjišťujeme, že je majitelem jednoho guesthouse, 18 kilometrů za městem, kam chceme volat. Cena nás trochu zaskakuje, ale nakonec se domlouváme na jedné místnosti pro všechny za 2500 franků na osobu, včetně snídaně. Navíc nás do místa odveze zdarma. Všichni, i s batohy, jsme se namačkali do stařičkého maličkatého peugeota, bez pásů a téměř stokilometrovou rychlostí si to fičíme městem. Dopravní pravidla se tu asi moc nedodržují, což je ostatně vidět na potlučených autech. Snad žádné není bez oděrky. Většina lidí také jezdí na korbách dodávek a pickupů.
Opouštíme město po úzké silnici, po obou stranách lemované palmami, po levé straně se tyčí vysoké hory (zbytky sopečných kráterů), po pravé straně prosvítá mezi stromy Tichý oceán.....
Pokračování v přípravě...
