...Ubytování je velmi skromné, ale pro
nás dostačující; v malém, otevřeném domku, kousek od silnice,
za kterou je pláž. Odhazujeme batohy na postele a běžíme se
podívat k moři. Čeká nás nádherně průsvitná azurová voda,
relativně klidná, neboť je v dálce obehnána korálovým útesem.
Nad námi se sklání kokosové palmy. Pláž je z černého písku,
v kterém jsou velké kusy rozlámaných kamenných vyvřelin.
Skáčeme do vody a hned u břehu pod hladinou si prohlížíme
různobarevné korály.
Pláž u kempu na ostrove Moorea
Kapitola 2: Moře, Marae a další ostrov
Asi za hodinu mi dochází, že mě pálí záda. Slunce mi v té chvíli přijde snad ještě ostřejší, než v Austrálii. S klukama se vracíme na ubytování, kde Jano ihned vytuhne v houpací síti. My s Vikym se vydáváme po silnici hledat pozůstatky starého posvátného místa, Marae Arahurahu, které by podle mapy mělo být 3 km od nás. Jak se ukazuje, odhad dle mapy byl podceněn a po asi hodině svižné chůze konečně narážíme na malý palouček, lemovaný palmami, u jehož vchodu stojí velká kamenná socha. Za ní, ve středu palouku, pak stojí bambusová chýše a několik dřevěných soch v nadživotní velikosti. Bohužel sebou nemáme digitál, tak pořizuji jen pár snímků na starý kinofilm. Po cestě zpátky jsme z horka oba dost utahaní, ale přesto celý večer konverzujeme s velice zábavným Američanem Johnem z Kalifornie, od kterého druhý den ráno dostaneme na památku láhev francouzského vína.
Ráno vyrážíme do města, kde necháváme holky s Janem na informacích a sami s Vikym jdeme zkusit štěstí a pořídit lístky na nákladní loď na ostrov Bora Bora. Letenky jsou pro nás cenově nedostupné a na informacích nám řekli, že lístky na loď neseženeme, neboť jsou prázdniny a místní Tahiťané obsadí všechna místa na cesty mezi ostrovy. V docích hledáme kancelář, kde by se daly lístky zakoupit, ale nikdo nám nerozumí, tak chvíli bloudíme mezi přístavními domky. Když se nám podaří kancelář najít, chlapík uvnitř nemluví anglicky a očividně se s námi nechce moc bavit. Směsicí několika různých jazyků a posunkové řeči vysvětlujeme, že jsme studenti z České republiky a že se chceme dostat na Bora Bora. Po chvíli se nás chlapík lámanou angličtinou ptá jestli opravdu nejsme Američani a po debatě se svým kolegou nám vydává pět lístků na loď, která odplouvá za týden. Na zpáteční cestu však již nenajde žádné volné místo, pouze s třídenní pauzou na ostrově Huahine. Souhlasíme.
Běžíme zpět za ostatními a přemýšlíme, co budeme dělat ve volném čase do odplutí. Volba padá na ostrov Moorea, který je kousek od Tahiti a má po celý den pravidelné spojení menšími trajekty. V době prázdnin jsou ceny lístků zlevněné, dostáváme navíc studentskou slevu a ještě ukecáváme množstevní slevu za naši skupinku, takže platíme třetinu původní ceny. Vracíme se pro batohy a k večeru odplouváme na vedlejší ostrov.
Po vystoupení z trajektu hledáme autobusovou zastávku, abychom se mohli přepravit na druhý konec ostrova, kde se nacházejí dva kempy. Začíná se stmívat, jsme široko daleko zcela sami, když se k nám z ničeho nic přišourá skupinka místních kluků, kteří nás nenápadně chvíli pozorují a pak nám přinesou ukázat krabičku s marihuanou. Klackem na zem vyryjí sumu 5000. Smějeme se a kroutíme hlavou. Chvíli naléhají, tak jim nohou smažeme jednu nulu, což se jim zdá málo a začínají smlouvat. Sice mírně snižují, my ale odmítáme a odcházíme na přijíždějící autobus.
Po pětačtyřiceti minutách dorážíme za naprosté tmy do Hauru Point, kde nacházíme jeden z kempů. Majitel už tu však není, tak si rozděláváme karimatky a spíme pod širým nebem. Noc je v tropech opravdu dlouhá, prodloužená faktem, že na jižní polokouli je právě zimní období. Naštěstí je naprosto čistá obloha a v širokém okolí není žádný větší zdroj světla, takže je opravdu na co koukat. Na druhou stranu absence světel zde neumožňuje mimo denní dobu, která trvá jen dvanáct hodin, žádný pohyb.
S rozbřeskem se hned balíme, potkáváme však právě příchozího správce a nezbývá nám než zaplatit pobyt za strávenou noc na jeho pozemku. Současně si domlouváme ubytování v malinké místnosti na další čtyři dny. Kemp je přímo na pláži laguny, tak pozorujeme východ slunce a poté nalehko vyrážíme na prozkoumání ostrova. Kousek od kempu nacházíme na silnici popadané kokosové ořechy a při pokusu o rozbití jednoho z nich nás oslovuje, naprosto čistou angličtinou, místní domorodec. Dozvídáme se, že je původem z Hawaje a nejen, že nám ukáže jak se správně dostat pod slupku k ořechům, ale současně nám sdělí spoustu zajímavých informací o celé oblasti ostrovů Tichého oceánu a Polynéském trojúhelníku.
Stopem se dostáváme do Pao Pao, odkud údolím směřujeme do nádherné zátoky Opunohu bay, kde se natáčel film Vzpoura na lodi Bounty. Po cestě procházíme v polích banánů, ananasů a jiných tropických plodin. Celé údolí hraje všemi odstíny zelené a hnědé, a lemováno obrovskými strmými horami, pozůstatky sopečné činnosti, působí až kýčovitě.
Na dva stopy se vracíme, ještě před západem slunce, do kempu, což nám umožní hodinu šnorchlování s pozorováním zapadajícího slunce za korálovým útesem, který na konci laguny, v dáli, láme vysoké vlny Pacifiku.....
Pokračování příště.....
