Je dopoledne, sedím doma před počítačem, poslouchám dokola jednu písničku a myslím na to, co se asi stane za dva týdny, na Štědrý den. Předevčírem jsem pořídil první dárek, nad dalšími přemýšlím. Zatím marně. Od konce listopadu zjišťuji, co by si kdo přál, aby mu to udělalo opravdovou radost. Víceméně přímými dotazy, ale ani to mě nikam neposouvá. Nevím, asi si to jen namlouvám, ale zdá se mi, že je to rok od roku těžší, anebo si jednoduše kladu stále vyšší a vyšší nároky na chápání kvality toho, co nám má dělat radosti.
hačan
Pravdou je, že sám nedovedu uspokojivě odpovědět na základní otázku, co bych si já přál od Ježíška. Důležité věci, co potřebuji k životu, již mám. A co se skutečné radosti týče, ta se, podle mne, věcmi nahradit nedá. Ty totiž pouze odpoutávají naši pozornost od prázdného místa, které se může nacházet v duševní rovině.
Denně se potkávám se spoustou lidí a to, co často u nich pozoruji, jsou jen vytrvalé pokusy o potlačení své vnitřní nespokojenosti a dočasné potírání duševní prázdnoty právě materiálními náhražkami. Zavalujeme se hroudami zbytečností, které pak nenápadně, odhozené kdesi v koutě, brzy zapadají vrstvami prachu; hlavně že splnily nakrátko jistý účel. Nejpalčivější je to pak v období vánoc.
Přál bych si, abych našel způsob jak tuto situaci vyřešit trvale, po celý rok, po celý život. Podle mého názoru to, co všichni tolik potřebujeme a hledáme, je cesta. Cesta k vlastnímu uspokojení, cesta k seberealizaci... Nic víc.
A já bych si tedy tímto přál, Ježíšku, abys nám všem pomohl určit kudy jít k vytouženému uspokojení, které pro sebe hledáme a které tolik chceme. Ať se nikdo nemusí pořád jen hnát za přeludy, aby si pak v poslední týden roku na pár minut uvědomil, co je pro koho z nás v životě to nejdůležitější.
Veselé Vánoce všem, kteří o to stojí! ;o)
