Obyčejný příběh jedné rodiny XIV.

Zpočátku malá lež je jako sněhová koule řítící se ze stráně, nabaluje další a další lži, až nás nakonec zavalí.

Čtrnáctá kapitola

Dopoledne ještě pršelo a foukal ledový vítr, ale po obědě začalo vylézat sluníčko. Už bylo na čase, zima je letos nekonečná, přemítala v duchu Věra cestou do Hradiště. Domluvila se s Marií, že Haničku vyzvedne ze školky a vezme ji na nákupy. Bylo třeba pořídit nové botičky na jaro a nějaká trička a tepláky do školky. Věra se na to upřímně těšila, bavilo ji vybírat holčičí oblečení, a Eva s Mončou už to od ní dávno nepotřebovaly.

Marie se jí svěřila, že už se nějaký čas potýká s ženskými zdravotními problémy.

,,Doktor říkal, že už bych ten zákrok neměla odkládat. Pustili by mě domů, aspoň doufam, hned druhý den, ale i tak, co s malou?“

,,Nedělej si žádné starosti, pohlídám ji. Nic neodkládej, ať jsi v pořádku.“

,,Ale...“

,,Žádné ale, Marie. Zdraví je nejpřednější. O malou se postarám, jak dlouho bude třeba.“

Až budou znát přesný termín, dohodnou podrobnosti. Věra svoji nabídku myslela upřímně, aniž by v té chvíli přemýšlela nad tím, jak to vůbec provede.

 Celou cestu městským autobusem Hanička nezavřela pusu. Ptala se na všechno, co viděla, a Věra jí trpělivě odpovídala. Uvědomila si, že péče o dítě ji naplňuje radostí. Když byly dcery malé, chtěli s Lubošem další miminko, snad by se do třetice povedl chlapeček, ale nebylo jim dopřáno. Po tolika dlouhých letech nad tím znovu pocítila velkou lítost. Kromě toho, Luboš si pořídil… Nemysli na to, nemysli na to, přesvědčovala sama sebe.

Koupily boty, trička, teplákovou soupravu. Věra navíc ze svého zaplatila roztomilou sukýnku, které prostě nemohla odolat.

,,Mami! Kde se tu bereš?“

Zůstala stát jako opařená. Monika se svitou děvčat se objevila přímo proti nim.

,,Jé, ahoj. Já… hlídám. Známá si něco zařizuje.“

,,Ty jsi ale hezká holčička,“ zvedla Monika malou do náruče. ,,Řekneš mi, jak se jmenuješ?“

Hanička hezky odpověděla a ručičkou přejela po Moničiných dlouhých vlasech. Věru málem trefil šlak, zmohla se jen na přihlouplý úsměv. Naštěstí ostatní děvčata netrpělivě přešlapovala opodál.

,,Musím letět, mami.“

Věře spadl velký kámen ze srdce.

***

Luboš přišel domů něco po páté hodině. Ještě před pár měsíci bývalo téměř pravidlem, že zastihl Věru u vaření, s knihou v ruce nebo skloněnou nad sešity. Prostě byla doma! Pocítil zlost už před tím, než odemkl. To, že našel byt opravdu prázdný, mu nepřidalo.

Nebývalo to u něj zvykem, ale nalil si velkého panáka. Do hlavy se mu vkrádalo podezření, že si Věra někoho našla. Často byla pryč a jakýmkoliv intimnostem se už delší dobu vyhýbala. Pocítil svíravou žárlivost. Nalil si druhou skleničku. Představy v jeho mysli nabývaly zcela konkrétních podob a vztek v něm jen kypěl. Uslyšel šramot v předsíni. Vyskočil z gauče s úmyslem podrobit manželku křížovému výslechu. Ve dveřích se sice objevila Monika, ale Luboš už nedokázal být soudný.

,,Kde se, do prdele, couráš?“ zařval na ni s vyvalenýma očima, celý brunátný.

Úplně ztuhla strachy. Šokoval ji otcův nezvyklý útok.

,,Tati… je přece úterý. Chodím na jógu.“

Místo jógy randila, ale to nemohl vědět. Mrzelo ji, že musí neustále lhát, ale cítila se k tomu donucená.

,,S tím klukem už se neslézáš?“

Zavrtěla hlavou.

,,To máš taky jediný štěstí! Je to lhář a rváč!“

Monika se chtěla Erika zastat, ale vycítila, že teď na to není vhodná chvíle. Byla ráda, že táta zmizel v obýváku a nechal ji být. Lhář a rváč? Co tím myslel? Zavřela se v pokoji. Později slyšela, že se vrátila máma a vyměňovali si s tátou názory. Pak bylo ticho a zdálo se jí, jako by zaslechla mámin pláč. Ani tehdy z pokoje nevylezla.

***

,,Mami, můžu na chvíli?“ nahlédla Monika do kuchyně.

,,Jasně, pojď.“ Věra okamžitě odložila sešity. Měla před sebou celý víkend, diktáty mohly počkat.

,,Mám prosbu.“

,,Co to má být?“

Monika se šibalsky usmívala a nakazila tím i Věru. Ta hořela zvědavostí.

,,Erik vyrábí babičce novou kuchyni. Potřebujeme odvézt nějaké díly, aby je tam mohl smontovat.“

,,Opravdu? Jak se k tomu, proboha, dostal?“ divila se. ,,Uděláme si kafe, jo? Povíš mi to pěkně od začátku.“

Vyprávěla matce, jak se všechno seběhlo. Když jí před dvěma týdny přála babička po telefonu k osmnáctým narozeninám a zvala ji na návštěvu, dovolila se, jestli můžou přijet společně.

,,Babi je zlatá. Dokonce připravila dort, abych mohla narozeniny dodatečně oslavit i s Erikem, když nesmím chodit ven. No a domluvili se na té kuchyni. Erik si hned všechno vyměřil.“

,,To si dovedu představit,“ usmála se Věra. Nevycházela z údivu. Tchyně ji už podruhé v krátké době velmi příjemně překvapila. S odpovědí příliš neváhala. ,,Zítra dopoledne? Třeba v deset?“

,,Fakt? Supééér! Ještě zavolám Erikovi, ale myslim, že to půjde. Díky, mami.“

Věru naplnil radostí pohled na dceru, která přímo zářila štěstím.

V patnácté kapitole se něco provalí. Více se dozvíte přesně za týden. 

***

Podívejte se, jak celý příběh začal.