(Ne)výchova dětí

Každá doba s sebou přináší rozličné trendy i módní výstřelky ve všech oblastech života, výchovu našich nejmenších nevyjímaje

Pravděpodobně si vzpomenete na nejednu zaručenou radu – děťátko nutit/nenutit do jídla, vytrvalého řvouna utěšovat/ignorovat, tvrdohlavého vzteklouna obskakovat/trestat… Jediných správných top doporučení bývá najednou několik a často si odporují. Myslím si, že rodiče si v informační džungli vyberou jen to, s čím se ztotožní a co je dle jejich uvážení pro mrňouska nejlepší. Odlišné postupy (někdy výstřední) ostatních rodičů pak mohou budit úsměv, údiv, rozpaky… Jistá metoda, kterou pozoruji v poslední době, u mě budí spíš zděšení.

Z řad maminek se rekrutuje jakási nekonvenční skupina nekriticky vyznávající kult dítěte. Prcek, který se teprve seznamuje se světem, má hlavní slovo. Rozhoduje o tom, kdy půjde/nepůjde spát nebo na procházku, co a kdy bude/nebude jíst, co si obleče/neobleče atd. Následně i o tom, co bude/nebude říkat a dělat rodič. Vůbec neobhajuji drilování dítěte, naopak. Podle mého názoru by výchova měla být vlídná, trpělivá, ale důsledná. A mělo by být jasné pro obě strany, že to celé řídí dospělí.

*****

Maminka: „Zlatíčko, můžu teď zavolat tetě? Dovolíš mi to?“

Dvouletá dcerka: „Ne.“

Maminka: „Dobře, zatelefonuji jindy.“

**

Sousedka: „Mladá paní, dnes je zima a velký vítr, nenastydne vám malý na ouška?“

Maminka: „No, také se bojím, ale nechce mi nosit čepici.“

*****

To je realita. Zrušená rodinná návštěva u prarodičů, protože malé slečně se nechtělo. Batole, jemuž se rozepnuté konce bodýčka neustále houpají pod zadečkem, protože si nikdy nepřeje mít zapnuté patentky. Chlapeček v tričku naruby, jehož fotku si maminka hrdě vystavuje na sociální síti s komentářem: „My dnes takto a jsme spokojení.“ Údajně pokud se dítě snaží samo se obléct a rodič mu pak poví, že je to špatně, zkazí mu veškerou radost a zničí jeho sebevědomí. Opravdu? Podle této neotřelé teorie je žádoucí pokaždé chválit bez ohledu na výsledek: „Výborně! To je skvělé, jsi šikulka! Tak je to správně!“

*****

Za pár let v první třídě:

„Pepíčku, copak je to za písmenko?“

„To je A.“

„Výborně!“

Další den to bude třeba L Výborně!

*****

Sakra, kdo jiný by měl tomu malému človíčkovi říct, že má botičky obuté do rohlíku (tak se u nás říká, když jsou boty obráceně), když ne jeho máma? Dosud žiju v přesvědčení, že to byla moje povinnost. Vždyť všechno se dá vysvětlit a naučit formou hry a motivace. I zvířecí mámy učí své potomky, jak v přírodě obstát, a jen tak jim nepodařené pokusy netolerují, opakují trpělivě znovu a znovu, jinak by mláďata dlouho nepřežila. 

Možná mi něco uniká, ale osobně na konci přehnaně liberálního výchovného procesu vidím sobeckého a nepřizpůsobivého jedince. Život ve společnosti se řídí určitými pravidly. Ač jsme svobodní, měli bychom dodržovat zákony a chovat se slušně a ohleduplně. Ani jako dospělá si přece nemůžu dělat, co jen mě napadne. Ani z místnosti nemůžu odejít, kudy chci, musím dveřmi, leda bych se pokaždé pokoušela rozbít zeď.

Děti si zaslouží poznat, že vedle her a zábavy existuje i povinnost a zodpovědnost. Potřebují hodně lásky a porozumění, ale také pevné hranice.