Návštěva u Jana Wericha

Co by asi národní umělec pan Jan říkal na dnešní situaci? Byl by na straně „evropských hodnot“ nebo na straně „dezolátů“? Není od věci navštívit místa, kde dlouhá léta bydlel – a zamyslet se.

Nebudu dnes o Janu Werichovi opakovat historická fakta – těch je k nalezení všude habaděj. Popíšu zde pár dojmů a pocitů, které jsem měl, když jsem chodil po stejné podlaze jako on, díval se na stejné stěny – a měl stejný výhled z podkrovního okna. Ten výhled zde také ukážu na fotkách.

Měl jsem prostě zase jednou volný jeden všední den mezi dvěma kurzy v Praze. Nevyplatilo se jet domů. A tak jsem – jako mnohý „venkovan“ - vyrazil do centra. (Haha, sice jsem „venkovan“ místem narození, ale zároveň člověk, který po kouskách v Praze prožil více než sedm let života a služebně prolezl stovky učebních sálů, většinu centrálních státních institucí a desítky běžných škol; též řady historických budov od sklepa po půdu…)

Werichova vila je na Kampě umístěna parádně, lepší místo snad nenajdete. V samém centru, a přesto uprostřed zeleně, bez dopravního ruchu aut, nad šumícím říčním ramenem Čertovka. Hned po vstupu vejdete do nóbl cukrárny. Nesmíte se ovšem leknout cen; vstup do Werichova bytu nacházejícího se za tou cukrárnou mne stál méně než většina cukrárenských zákusků. Šedesát korun.

Velké prostory jednoho podzemního a tří nadzemních podlaží bývalo těžké vytopit, tedy vyhřát. Werich si údajně často stěžoval na zimu v chladné části roku. Což musí být zvláště pro staršího člověka tíživé; ale věřím, že kdyby mu dnes nabídli obložení domu polystyrénem a na střechu soláry, že by odmítl. Nejspíše s nějakou peprnou poznámkou.

V menších i větších místnostech je nepřeberné množství artefaktů, historického nábytku a hlavně fotografií a plakátů. Werichova kariéra herce, scénáristy, spisovatele aj. je jedna z nejvíce impozantních, co vůbec znám.

Zaujala mne velká šunková kýta visící v jeho spižírně umístěné kupodivu nahoře skoro pod střechou. Plus množství různých dobrých vín. Vše už dnes jenom „jako“, obrazně. Ale když k němu tehdy přišel kdokoliv, kdo byl vítán – tak se hodovalo a host se měl.

Ze všeho zajímavého kolem Wericha mne coby průkopníka kurzů obsahové rétoriky mimořádně zajímá jeho řečnická pohotovost. Snad – zde je jedna méně známá příhodička; nikoliv ovšem z jeho bytu, ale z šaten Divadla ABC, kterému Werich v padesátých letech řediteloval:

Herců a dalšího personálu bývalo v divadle hodně, ale kapacity pánských i dámských toalet málo. I zachtělo se panu řediteli „na velkou“. Na pánských záchodcích však bylo plně obsazeno. Taktak uspěl na poslední volné míse těch dámských. Sotva se usadil, vstoupila do prostoru před dámské kabinky jedna herečka v naléhavém stavu. Lomcovala všemi klikami… prostě, nějak se přihodilo, že pro ni zbyla jediná možnost uspokojit svou potřebu právě na té míse, kde seděl Werich. Volala přes dveře:

„Dělej, dělej, já už to nevydržím…  a kterápak ty jseš?“

Zpoza dveří se nesmlouvavě ozval známý mužský hlas:

„Tady sere ředitelka!!“

Tolik k Werichově rétorické kreativní pohotovosti za všech okolností. No a když k tomu připočteme známé hovory V + W na prosceniu Osvobozeného divadla, tedy zkráceně forbíny (die Vorbűhne, na ja) s Voskovcem i s později s Horníčkem…

Koláž – archív DG

Pohleďte Voskovce a Wericha jednak ve třicátých, jednak v sedmdesátých letech. V těch třicátých byli oba mnohem svobodnější; v těch sedmdesátých to měli těžší – ale zase měli více zkušeností, jak se s údělem vyrovnat.

Uprostřed padesátých let dal Werich v kultovní pohádce šlechetnou pomocnou ruku tehdy zakazovanému Vlastovi Burianovi. Vzpomeňte na labutí píseň Vlasty Buriana, nejspíše jeho poslední slavnou filmovou, kterou svým mohutným sytým hlasem zpíval krásnému princi, chytrému princi a chrabrému princi. Neznám úchvatnější představení sebe sama. Pro tehdejší naslouchající mladíky Miroslava Horníčka, Miloše Kopeckého i Lubomíra Lipského to jistě byl zážitek na celý život… Zmínil jsem nikoli náhodou toto Burianovo vzepětí se proti nepříznivému osudu nedávno ve svém nejnovějším videokurzu Jak zvládnout těžké životní situace  v pohodě.

Teď se podívejte na pár snímků, které jsem ve Werichově vile pořídil.

Plakát německý Císařův pekař

Vida – tak Císařův pekař a Pekařův císař měl i německou verzi. Nevím, zda jen s německými titulky nebo přímo německý dabing. Kdo touží, ten si to jistě zjistí. Nicméně ani ten nejlepší dabing by nepřevedl věrně do němčiny kultovní písničku Ten dělá to a ten za s tohle. Cítím z ní tu nadějnou naivitu a naivní naději padesátých let – jak lidi budou už konečně dobří a rozumní a každý si vezme jen tolik, kolik potřebuje – a na společném budě pracovat stejně pilně jako na svém soukromém… Ale roztancované nadšení lidí tam bylo, že? A také jsem v té písni vždy viděl trochu připomenutí, že šikovný řemeslník může být užitečnější než darmojed na humanitní fakultě.

A nakonec jsem si vyfotil dva výhledy z podkroví Werichovy vily. Kam se mohl dívat a co asi viděl, když pohlédl přes sklo ven?

První výhled je na severovýchod do prostor náměstíčka na Kampě. Když mají domy opravené fasády, je to prima výhled. Všední den, nemnoho lidí, klid a pohoda.

Druhý výhled je na jihovýchod. Holé větve předjarních stromů odhalují nejznámější splav na Vltavě (a možná nejznámější ve střední Evropě); ten, který má na druhém konci Smetanovu vyhlídku. Voda je vidět i slyšet.

Dokud slyšíme šumět jezy, je to základní ještě v pořádku.

Snad…