Boj za minimální rychlost aut 100 km/h v obcích

Existoval jeden menší stát ve střední Evropě. Měl za sebou totalitní minulost – a tedy horší životní úroveň obyvatel, než byla obvyklá na západ od jeho hranic. Moudré vedení toho státu se rozhodlo tento hendikep odstranit.

Jak je všeobecně známo, životní úroveň je záležitost navýsost ekonomická. A základní zákon ekonomie (jak je taktéž všeobecně známo všem gramotným lidem) je zákon ekonomie času. Tedy – vykonávat užitečnou práci bez újmy na kvalitě za co nejkratší čas. Kdo stihne práci bez chyb dříve, ten v konkurenci vyhrává – a výsledkem je všeobecný blahobyt a prosperita.

Stát nemohl zasahovat do jednotlivostí soukromého tržního podnikání. Ale do čeho zasahovat mohl, to byly podmínky a pravidla.

Tedy konkrétně – aby podnikající subjekty nebyly zdržovány pomalou dopravou.

A tak byla zavedena na silnicích nejnižší povolená rychlost. Auta a motocykly směly jezdit jen touto rychlostí nebo rychleji. Kdo byl přistižen při rychlosti nižší, při podkročení limitu, ten byl pokutován. A pokuty za malou rychlost byly čím dál vyšší, ba rostly do nebeských likvidačních výšin.

Zpomalovat postup našeho státu k vyrovnání výdělků i penzí Německa nebo Lucemburska přece nelze!

Postupovalo se vědecky. Na rovných úsecích silnic všude mimo obce i v obcích bylo minimum 140 km/h. V zatáčkách se konaly pokusy a propočítávalo se, při jaké rychlosti vyletí odstředivou silou vozidlo ze silnice. No a od té kritické rychlosti se odečetlo 20 km/h – a to byl minimální limit na projíždění těch zatáček. Při mokru ještě trošku snížený, ale téměř nikdy ne pod 100 km/h.

Pokud nějaké vozidlo mělo technicky maximální rychlost jen něco málo nad 100 km/h – třeba 110 km/h – mohlo si odečíst od tohoto technického maxima také 20 km/h a jezdit po obcích devadesátkou. Ale to byly řídké výjimky. Ostatně novou normou EURO 135UVL byly takovéto zastaralé pomalé vehikly postupně vyřazovány z provozu.

Na dálnici se smělo jet minimálně 160 km/h. Kdo mohl nebo chtěl jet méně, ten tam neměl co dělat. Ti, kdo tam jezdívali pravidelně nad 200 km/h, bývali každoročně vyznamenáváni u prezidenta. Hrdinové ekonomické práce!

Proti těmto opatřením se ovšem v internetových diskusích ozývaly často nemalé námitky. Různí dezoláti třeba argumentovali, že pomalá jízda je tzv. no harm crime, tedy porušení pravidel, které nikomu nezpůsobuje škodu. A že jet třeba 50 km/h přes zastavěnou část obce, když tím nikoho neomezujete, není zase až tak na likvidační pokutu či odebrání řidičského průkazu.

Takové námitky bývaly však mainstrýmem rychle smetány ze stolu. Řemeslníci přijedou k zákazníkovi o deset minut později! Soudcové dojedou do soudních síní pomaleji! Stavbaři nebudou na stavbě včas a nový úsek dálnice se bude stavět déle než šest týdnů! S takovou Německo nikdy nedoženeme! Ministr dopravy i ministr financí toto starostlivě zdůrazňovali mj. v hlavních zprávách veřejnoprávní televize.

Ve své nekonečné dobrotě a tolerantnosti dovoloval establishment výjimku z nejnižší povolené rychlosti v okolí škol, domovů důchodců a nemocnic. Tam byly zavedeny jednou za hodinu tzv. „dvě minuty pomalosti“, během kterých měli přednost přecházející chodci. Kdo určitou dvouminutovku nestihl, musel u silnice hodinu počkat. „Hodina čekání nikoho nezabije; je to náš jasný signál i těm nejpomalejším, že dbáme na jejich práva a komfort“ nechal se slyšet premiér. „A když, tak může chodec přeběhnout silnici i mimo tu dvouminutovku. Chce to jen vycvičit se v běhu do rychlosti blízké Usainu Boltovi, dobře se rozhlédnut a přesprintovat.“

Ministerstva ovšem také podporovala a bohatě dotovala různé neziskové organizace, kterým se i tyto toleranční dvouminutovky pomalost zdály moc. Například neziskovka Děti vzduchu prosazovala ty tolerantní dvouminutovky pouze jednou za dvě hodiny. „Důchodce nebo školák se nezblázní, na kraji silnice si v klidu počká.“

Aktivisté z jiné neziskovky chodili po okrajích silnic a přilepovali všechny děti, důchodce i ostatní občany ke krajnici, aby přilepení nemohli několik hodin přeběhnout ulici. Plynulost a rychlost dopravy byla pro ně vším. Na to přilepování pak brali ještě větší a větší dotace.

Ano, jistě, občas to někdo nestihl a auto ho smetlo. Občas se stávaly i děsivé až smrtelné karamboly aut mezi sebou.

„Ale,“ nechal se slyšet jeden aktivista, „kdyby takovéto oběti zachránily jeden jediný procentní bod našeho přibližování se průměrné mzdě Německa, tak to stálo za to.“

---

Huh, trochu se otřepejte. Promněte si oči. Připadají vám některé popisované věci extrémní, přehnané do nebezpečna, riskantně šílené a šíleně riskantní?

Tento text není ničím jiným než „nastavením zrcadla“. Má sloužit k zamyšlení, zda v naší reálné skutečnosti není také něco opačným směrem nepřiměřené, extrémní, přehnané atd.

P.S.: Tuto tématiku nosím v hlavě už delší dobu. Definitivním spouštěčem k napsání tohoto blogového článku byla tato zpráva z médií. Maximální povolenou rychlost v liberecké ulici Dubice překročilo v dubnu víc než 14 tisíc řidičů. Nejspíše nikoho neohrozili, nikoho neomezili, jen se zodpovědně více věnovali pohledu na silnici, aby jeli bezpečně – místo úzkostlivého sledování ručičky tachometru pod volantem. A také, jaká to hrůza, tak trochu chtěli dojet včas. A hle – máme zde vyrobených čtrnáct tisíc zločinců.

Po zákonu se tak dálo? Po zákonu, bratře Ondro

(Petr Bezruč, Slezské písně)