Rád se vracím ke starým filmům. Pokaždé tam najdu něco nového, nový detail. Včera jsem konečně po mnoha dřívějších shlédnutích jednoho kultovního filmu z roku 1939 objevil v lavicích septimy studenta Josefa Kemra.
Kdesi jsem před časem četl, že mladý Josef Kemr hrál v obou kultovních filmech podle Jaroslava Žáka – v Cestě do hlubin… i ve Škole, základ života.
Přijal jsem tu informaci s nevírou. Jak to, myslel jsem si, že jsem jej tam nikdy neuviděl, nepoznal? Na titulcích nebyl, jeho role byla spíše rolí statisty, bez mluvení. Beze jména postavy. Teď už vím – ohledně filmu Cesta do hlubin študákovy duše. Tehdy adekvátně sedmnáctiletý Josef Kemr seděl v prostřední řadě lavic, v první lajně – z pohledu studentů vlevo, tedy blíže k oknu. Při troše koncentrace si jej někdy všimnete i vy.
Když jsem jej už jednou identifikoval, tak jsem pak zaregistroval, že byl v záběrech mnohokrát. Byl to on – ale to víte, v sedmnácti letech nemá člověk ve tváři osudem vrytou ještě žádnou vrásku – jak si to vybavujeme z pozdějších rolí, třeba u „strejdy Bohouše“ v Chalupářích.
Vybavil jsem si i Kemrovo úsloví z doby nejtužší normalizace v 70. letech, kdy byly jeho herecké možnosti omezovány: „Když je v zemi nepřítel, nelze dělat kariéru.“ Pěkné heslo.
Ale vedle objevení mistra Kemra jsem včera více než dříve prožíval i noblesu tehdejších elitních středních škol – tedy gymnázií. Dialogy mezi kantory navzájem, mezi ředitelem a kantorem, ba i mezi kantorem a rodičem jsou plné noblesy, galantnosti, vzájemného respektu, důvěry a úcty.
ÚCTY!
Jaký to rozdíl oproti dnešní době nestydatosti! Učitel je odedávna přece moudrý znalý intelektuál, ve svém společenském postavení na úrovni soudce, lékaře, starosty. A má být stále… A studenti se i ve třicátých letech chovali ke svým profesorům adekvátně podle toho. Připomínám scénu, kdy velký třídní lotřík Peterka (herec Richard Strejka) jde za svým franštinářem Šedou (Miloš Nedbal), zda by mu nevrátil jeho zabavený rodokaps:
„Prosím, pane profesore, dovoluji si prosit…“
A vedle úcty panovala mezi studenty i kázeň. KÁZEŇ! Prostě – neporušovat pravidla. Co se nemá, co je zapovězeno, to se nedělá. Kdo to poruší, je bez výjimky potrestán. Kdo to vícenásobně poruší, ten se už nikdy v praktickém životě nesmí mít tak dobře jako ti, co neporušili a neporušují. Kázeň však nesmí jít do extrému a do soustavného udávání spolužáků – viz karikovaný Mazánek.
Kousek té atmosféry úcty jsem zažil i já – na základní škole nejednou učitelka pouštěla z ruky špendlík na parketovou podlahu – a pokud jsme všichni neuslyšeli to slabounké cinknutí při jeho dopadu, bylo něco špatně – a muselo se to řešit. Bodejť ne – většina mých tehdejších učitelů byla přijata na vysokoškolské učitelské studium ještě před rokem 1948…
Vysoká kázeň panovala i na mém gymnáziu – patřilo mezi pět nejnáročnějších v naší zemi. Zde obdržená trojka rovnala se jedničce na standardním českém gymnáziu té doby. A zdejší jednička na vysvědčení? Často pouze jedna ve třídě a třeba i v daném postupném ročníku jednou za několik let. Jednička pouze za znalosti a dovednosti na úrovni magistra nebo i doktorátu. Tehdejšího poctivého.
Zkouším si představit, kdyby v těch třicátých (nebo i v sedmdesátých letech) už byly mobily a kdyby nějaký student si pod lavicí na ten svůj mobil sáhnul rukou. Následovalo by přísné napomenutí, ztráta důvěry na dlouhou dobu. Kdyby ten studentem dotýkaný mobil byl dokonce zapnutý, tak jistě dvojka z chování – která se s člověkem potáhne už celý život jako špatné znamení. Přečíst si v hodině z mobilu textovku – tak nejspíše vyloučení ze školy; ve třicátých letech pak bylo možné i doživotní vyloučení ze všech středních škol v zemi.
A politická neziskovka, v níž by takový neukázněný lotr později pracoval, by nikdy nemohla od státu či podobné veřejné instituce získat žádnou dotaci. A kdyby omylem získala, musela by ji celou vrátit.
A kdyby někdo ve vyučování zkoušel ten mobil aktivně spustit a učitele či učitelku dokonce nahrát, dostal by ještě před vyloučením ze všech škol přímo před spolužáky takový výprask, že by si několik dní nesedl na zadek. Táta by mu pak doma ještě přidal.
Je to staromilství, staromódnost v dnešní době všeobecné vzdělávací nestydatosti?
Myslím, že zase tak úplně není. Jsem dokonce přesvědčen, že díky té školní úctě a kázni (která ze setrvačnosti ještě přežívá v nemalé části populace) dnes teče teplá a studená voda z kohoutku, topení topí, doprava jezdí, lékaři ordinují… a další řada věcí jakž takž funguje. Prostě – ještě nepanuje v zemi násilný banditský mafiánský zmar.
A tak si s chutí občas poslechnu dialogy důstojných středoškolských profesorů z gymnázia 30. let. Jsou pro mne slovním baletem, slovním koncertem – jako kdyby to skládal Mozart, Smetana nebo Karel Svoboda.
