Dáma s tajemným úsměvem i identitou stále láká davy. Prožitá staletí jakoby ji ještě přidávala na atraktivnosti a stala se tak emblémem nejnavštěvovanějšího muzea světa. Návštěva Paříže bez shlédnutí "Paní Lízy" by byla stejně neúplná jako bez zdolání Eiffelovy věže. O jejím záhadném pohledu a úsměvu-neúsměvu už byly napsány legendy. Chcete se jí dvořit? Toužíte se osobně zahledět do jejích nesmrtelných očí? Počítejte s tím, že audience bude velmi krátká a čekání na ni dlouhé.
Davy pred LouvremLG Davy před Louvrem rozhodně nemůžete přehlédnout. Vinou se jako přerostlý had daleko, daleko od hlavního vstupu. Pokud jste tedy vysoce motivovaní či od přírody trpěliví, poslušně se zařaďte. Hadí ocas se tak prodlouží o několik centimetrů a vy se můžete oddat několikahodinovému cekání. Vyzbrojte se alespoň lahví s pitnou vodou, abyste nepadli únavou a dehydratací těsně před vytouženým cílem. Pokud však, stejně jako já, trpělivostí právě neoplýváte, zakupte si předem vstupenku ve FNACu (www.fnac.com). Ta vám umožní proklouznout vedlejším vchodem (Porte Richelieu) přímo do vstupní haly.
Ani zde však ještě nemáte vyhráno. Slabší povahy můžou být zděšeny pohledem na neposedné "mraveniště", kde zmateně pobíhá spousta mravenečků s batohy na zádech, vybavených plánem muzea a fotoaparátem v pohotovostní poloze. Blesky se to v budově jen hemží, takže můžete mít pocit, že bouře je na spadnutí.
První kroky návštěvníků míří téměř pravidelně k mýtickému obrazu. Nemusíte mít strach, že onu proslulou dámu, kterou ve Francii nazývají La Joconde, minete. Stačí jen sledovat šipky a kroky valící se masy. Celou cestu lemují nádherná díla velkých mistrů, většina procházejících však o ně ani pohledem nezavadí a spěchá za Lízou. Někteří přece jen vysunou paži s kamerou nad hlavu a v poklusu filmují celou trasu. Snad budou mít doma více času prohlédnout si, kde to vlastně byli a co na “vlastní oči” neviděli. (Doufejme jen, že této podívané ušetří své přátele a rodinu.)
Když se před vámi objeví Salle des Etats, dostáváte se k cílové rovince. V březnu 2005 se Monně Lize dostalo této nové komnaty, která pro ni byla speciálně zrenovována a upravena. Společnost jí dělají pouze vybrané celebrity (například Veronesova Svatba v Káni Galilejské), které však zůstávají poněkud v jejím stínu. Ted už zbývá jen protlačit se az k vytouženému plátnu. Je třeba mít silné lokty, galantnost se tu nenosí a pokud byste slušně čekali, až vám někdo laskavě uvolní místo, mohli byste tu strávit celou návštěvní dobu. Pokud bytostně nesnášíte přímý tělesný kontakt s neznámými osobami, doporučuji vám se spokojit s kontemplací obrazu na dálku.
Po doslovném prodráni se k cíli přichází většinou dvojí zklamání. Proč je ten obraz tak malý? Vždyť se přece mluví o veledíle, tak by tomu snad měly odpovídat i rozměry! Tato olejomalba měří však pouhých 77 x 53 cm. A navíc po obou stranách obrazu visí nepřehlédnutelné cedule, které výslovně zakazují jakékoliv fotografování či filmování. Spousta jednotlivců se sice snaží toto nařízení překrocit a vytvořit onen jedinečný snímek obrazu, jehož spodní rám tvoří hlavy rozličných tvarů, barev i národností. Místní hlídači mají ale ostříží zrak a neukázněné jedince rychle zbystří a taktně vycepují.
Proč takový blázinec kvůli tak malému obrazu? Je to jeden z mála Leonardových obrazů, u nichž prý není pochyb o jeho otcovství. Přesné datum jeho zrození neznáme, ale odhaduje se na období 1503-1506. Po staletí toto dílo inspiruje spousty umělců a dodnes vzbuzuje řadu otázek. A kdo je ona tajemná dáma? Po její identitě pátrají vědci již dlouhá léta, teorií je požehnaně, jejich závěry se však rozcházejí. Jedná se o Lisu Marii Gheraldini, ženu bohatého obchodníka s vzácnými látkami Franceska del Giocondo, princeznu Catherinu Sforza nebo snad ženské převtělení autora samotného? Kdo ví? Jedno je ale jisté. Ve své době to musela být "fashion victim". Všimněte si, že má dle dobové módy zcela vytrhané obočí i řasy. Velké debaty se vedou rovnez o jejím požehnaném stavu. Je onen jedinečný úsměv vyvolaný naplněným mateřstvím?
A co na to dotyčná? Mlčí, upřeně nás sleduje a potutelně se usmívá. Snad věří, že její tajemství nebude nikdy odhaleno a že všechny záhady, jenž ji opřádají, budou dál lákat nové a nové ctitele, kteří pro její úsměv bohužel zapomenou na ostatní skvosty, které jim Louvre v hojné míře nabízí.
