V Koreji jsem o rok starší

Korea není úplně středem zájmu cestovatelů ze západního světa. Řešíme slovní (zatím) přestřelky Washingtonu a Pchjongjangu, ale málokdo se o korejský poloostrov zajímá blíže. Věděli jste třeba, že v Koreji jste o rok starší?

Čína, čínština, Japonsko, japonština. Aliexpres, Velká zeď, origami, sakura, kimono, sushi, kung-pao,... o Číně a Japonsku přece jenom má průměrný Čech nebo průměrný Evropan větší přehled. Něco málo si o nich možná pamatuje z dějepisu a zeměpisu. Terakotová armáda, Žlutá řeka, Žluté moře, pandy, gejši, Honšú, Kjúšú, Šikoku a Hokkaidó. O Jižní Koreji toho moc nevíme - alespoň já jsem nevěděl, než jsem se o ni začal asi před dvěma lety zajímat. Patláme obrazovky korejských telefonů, řídíme auta, která se snaží vydávat za česká, koukáme na M*A*S*H na jihokorejském televizoru. Možná ještě 38. rovnoběžka. A tím to hasne.

Co jste ale asi netušili je, že Korejci počítají jinak věk. Je to jedna z věcí, která překvapí asi každého, kdo se o Koreu začne trochu zajímat. Jak to tedy funguje?

U nás se narodíte, a máte jaksi nula let. Samozřejmě to nikdo neříká, nikdy neuslyšíte větu "moje dcera má nula let". Věk prostě máme vždy nenulový - ať je to jeden týden, dva měsíce, nebo půl roku.

V Koreji to mají ještě vychytanější. Tam se narodíte, a máte automaticky jeden rok. Tak to prostě je. Nikdy nemáte na kontě nulu. Jedině na tom bankovním týden před výplatou. Ale aby to nebylo tak jednoduché, je tam ještě jeden fígl. Další rok vám nepřibude, jako v celém zbytku světa, v den vašich narozenin. To by bylo moc snadné, prostě byste v Koreji ke svému věku přičetli jedničku, a hotovo. Takhle ne.

Další rok vám přibude na Nový Rok. Narodíte se třeba na Štěpána. Máte jeden rok. Na Silvestra máte jeden rok. Rodiče si nad kolébkou ťuknou šampaňským, a najednou jsou vám roky dva. Co na tom, že vám ještě není ani týden, jste papírově stejně staří, jako to batole od sousedů, které se narodilo vloni na Tři krále. Jemu je 360 dní, vám pět, jste stejně staří, oběma jsou vám dva roky.

Na celé téhle podivné matematice je postavená korejská společnost a vlastně i korejský jazyk. Pokud to celé zjednoduším a převedu na naše reálie, korejština funguje takhle: Stejně starým a mladším můžete tykat. Starším musíte vykat. "Stejně starý" by u nás v Evropě byla celkem komplikace - kolik lidí znáte, kteří se narodili ve stejný den jako vy? Já nikoho. O dva dny, o čtyři dny, o jedenáct. Ale nikoho, kdo by se narodil ve stejný den (a rok) jako já. V Koreji to máte jednodušší. Všichni, kdo s vámi chodí do třídy, se narodili ve stejný rok, jako vy. Všem můžete tykat. Spolužákům z nižších tříd můžete tykat. Spolužákům z vyšších tříd už nikoliv.

Samozřejmě je to složitější, do hry o tykání a vykání (a v korejštině je to ještě složitější) vstupuje nejenom věk, ale i sociální postavení, hierarchie ve firmě. Těžko budete tykat svému šéfovi nebo učiteli, i kdyby byl mladší (což se poměrně snadno může stát třeba v jazykové škole nebo na školení, kam vás vyšle zaměstnavatel).

S věkem je spojená jistá kulturní nepříjemnost, zakořeněná v našich hlavách - není neobvyklé, že se vás Korejec zeptá hned při prvním podání rukou na věk. On ví, proč to dělá, vy teď už taky. Potřebuje vědět, jestli vám může tykat. Nám to ale přijde společensky nepřípustné - jiný kraj, jiný mrav.

Pokud tohle čtete poprvé, možná si v hlavě počítáte, kolik že vám je vlastně "korejských" let. Je to o rok víc? Nebo o dva? V podstatě je korejský věk počet různých let, letopočtů, ve kterých jste se "vyskytovali". Nejjednodušší způsob je odečíst rok narození od roku aktuálního. V mém případě tedy 2017-1984. 33. A přidat jedničku (kterou jsme dostali zdarma při narození). Tedy 34. Co na tom, že jsem Kristových let dosáhl teprve minulý týden, v Koreji je mi 34 už od ledna.