Svoboda cestovat není samozřejmá

Svět se mění a obávám se, že ta změna není na pár týdnů nebo měsíců, ale že některé pořádky už se nevrátí do svých původních kolejí. Po 11/9 nebo Charlie Hebdo se říkalo, že se svět změnil. Nevěřil jsem tomu. Teď se změní určitě.

Chtěli jsme jet na Velikonoce do Itálie. V určitém momentu bylo jasné, že nepojedeme. Tak jsme to přeplánovali, pojedeme do Švýcarska. O pár dní později bylo jasné, že nepojedeme ani tam. Nevadí, uděláme si na čtyři dny takový hezký výlet po zemích českých...

Jo tak prd, celonárodní karanténa, člověk je rád, že může alespoň do lesa. Neříkám, že je to špatně. Čím dřív ten virus vyženeme z našeho systému (těla, města, státu, Evropy), tím líp. A pokud mají být opatření drsná, ať jsou. Jen aby to tak nezůstalo, čeho se v této situaci bojím nejvíc je, že si politici některá omezení zamilují a že se ČR/Evropa/svět nevrátí ke starým pořádkům nikdy.

Jen doufám, že se z toho poučíme. Vidím to všude kolem sebe, všechno spěchá dopředu, buduje se, aby bylo, ale nikdo neřeší co by kdyby, krizové plány, procesy, zadní vrátka. Není na to čas, udělá se to jindy, později, možná na to vyhradíme jednoho člověka. Ale skutek utek. A pak najednou by ten krizový plán byl třeba. A on není. Improvizujeme. Snad alespoň současná krize povede k tomu, že se poučíme. Snad není příliš pozdě.

Jenom se obávám, že dopad, jaký to bude mít na turistický sektor (a teď samozřejmě nebagatelizuji dopad na ty ostatní), si ještě nedokážeme představit. Aerolinky to nerozdýchají. Hotely to nerozdýchají. Autopůjčovny budou mít problém. Pojišťovny. Turismus je odvětví, kde se hodně věcí platí předem. A hodně věcí se dá pojistit. A hodně pojistek obsahuje výluku na vyšší moc. Tohle je, dámy a pánové, ona. Pod rouškou, maličká a kulatá. Ty peníze někdo zaplatil, karetní asociace přeposlala zprostředkovali, ten hotelu nebo půjčovně. Jak se dostanou zpět? Kdo za to všechno může? Vyšší moc? 

Celá tahle akce bude mít obrovský dopad na soudní systém. Nikdo nebude chtít černého Petra, nikdo nebude chtít peníze vracet, a ten, kdo je vracet bude (nebo bude muset), půjde brzy od válu. Hotely se budou bránit tím, že musely dále zaměstnávat lidi, rezervační systémy tím, že jsou tady jenom jako zprostředkovatel, pojišťovny vyšší mocí a chudák klient mokrou rouškou. A na někoho zbude nejkratší sirka.

Každý rok máme něco. Povodeň, sucho, kůrovec, Greta. Tenhle rok vypadal na rok bez sněhu. Ale na to jsme rychle zapomněli. Jestli v tomto roce nebude osobnost roku časopisu Time doktor, vědec nebo sám mocný koronavirus, sním svůj klobouk. Svět se pomalu mění, ale příliš pomalu na to, abychom si změn všimli. Naučili jsme se sbírat psí hovínka, naučili jsme se nosit plastové láhve do žlutého kontejneru. Učíme se nosit roušky. Ale poprvé je ta změna obrovská, citelná, a týká se nás všech. Každý den.

Svobodu cestovat jsme brali jako samozřejmost. Žádné hranice v dosahu, žádné kontroly, kdo se v pátek rozhodl sebrat a jet se plácnout na písek do Bibione, mohl. Létali jsme do Peru tak samozřejmě, jako naši rodiče za socíku jezdili do Krkonoš. A nikdo to neřešil. Jasně, uhlíková stopa, globální oteplování. Ale hlavní bylo, že jsme mohli. Byť třeba jenom teoreticky. Měli jsme svobodu.

Já osobně jsem měl v době, kdy celá tahle akce začala, naplánovaných šest kratších i delších cest a další jednu ve fázi plánování. Už teď je mi jasné, že v nejlepším případě ty první tři můžu odepsat. Rád bych jel alespoň v červenci do Indie. Ale teď to vidím tak 50:50.

Vzhledem k tomu, že nevíme, co si vláda vymyslí zítra nebo za týden, je velmi těžké cokoliv plánovat. Musíme hrát hru podle pravidel, která ještě nebyla sepsána. Trochu mi to připomíná situaci, ve které byli po válce naši rodiče a prarodiče, nebo praprarodiče v dobách krize. Byli zvyklí mít zásoby, věděli, že může přijít nedostatek a že současný blahobyt může jednou skončit.

A pro cestování platí totéž. My totiž budeme ta generace, která bude těm následujícím připomínat, že svoboda cestovat není samozřejmá. Že může nastat politická nebo epidemiologická krize, která zpřetrhá všechny vazby, uzavře hranice, vrátí desetikilometrové kolony kamiónů před hraniční přechody a pas, fialovou propustku do světa, znehodnotí v cár papíru.

Jsme v situaci, o které jsme si mysleli, že nemůže nikdy nastat, a u které není a nikdy nebude jisté, že se nebude opakovat. Jsme v situaci, kdy bychom - alespoň my, cestovatelé - dali nevím co za výjezdní doložku.