Nedokázal jsem odolat. Neumím se válet u moře, ale rád navštěvuji místa a státy, které se často objevují v televizi, a to ne zrovna v nejlepším světle. A teď, po dlouhém rozhodování, šetření, a vnitřním boji, i KLDR.
Morální dilema, které jsem sváděl roky a měsíce před odletem, jsem popsal v článku Jet nebo nejet... do KLDR, a ani po návratu neumím případným zájemcům s touto otázkou pomoci. Na jedné straně podpora režimu, který snad už ani nelze nazvat stalinistickým, protože Kimové zašli mnohem, mnohem dál. Jak ožebračováním a útlakem vlastních obyvatel, tak kultem osobnosti. Na straně druhé touha vidět, že to, co nám předkládá televize a různé dokumenty v čele s u nás poměrně populárním "Vítejte v KLDR" Lindy Jablonské, je opravdu někde na světě možné. Bohužel, je to možné. A na vlastní kůži je to mnohem, mnohem horší pocit, než jak to člověk vidí ve filmu.
První věc, kterou jsem udělal po návratu do "svobodné" Číny, byla návštěva stránek iDnes, abych se dověděl, co se vlastně za týden naší nepřítomnosti ve světě, ale hlavně v KLDR stalo. Měli jsme sice Severní Koreu na dosah, ale nevěděli jsme vůbec nic. Kromě několika korejsky psaných novin, ve kterých jsme si mohli maximálně prohlížet obrázky, se nám sice dostal do ruky anglicky psaný Pchjongjang Times, což je ale propagandistický týdeník a tak v něm žádné aktuální informace nebyly.
Věděli jsme ale, do čeho jdeme. Žádné mobily (ty jsme sice mohli používat, ale nemohli jsme se připojit do žádné sítě), žádné GPS (zabaveny na hranicích), žádný internet. Teoreticky je možné (z pošty) odeslat email. Ale není možné žádný přijmout. Žádná svoboda pohybu.
Za celý týden se nám jenom dvakrát povedlo "utéct" bedlivému oku našich strážců maskovaných za průvodce. Poprvé se nám to povedlo na stezce do hor, která sice nikam jinam než na vrchol nevedla, ale měla vzbuzovat pocit alespoň teoretické volnosti. My jsme ho využili plnými doušky a náš průvodce, řečený Karel, si musel hodně máknout aby nás dohnal a přiměl k návratu.
Podruhé to bylo trochu zajímavější. Několikrát jsme byli taktně upozorněni, že nemůžeme kupovat nic od místních. Stačilo se jenom trochu přiblížit ke stánku s občerstvením, a už na nás volal bdělý průvodce, že se nemáme oddělovat od skupiny, že nemá to či tohle. V lepším případě nám došla průvodkyně, řečená Katka, koupit zmrzlinu sama. K jednomu stánku jsme se však dostali, aniž si nás průvodci všimli. Cíl je jasný, pokusíme se něco koupit, jakkoliv, cokoliv. Primárně pivo. Vyzbrojen několika měsíci lekcí korejštiny (podle pionýrského hesla Vždy připraven!) se ptám prodavačky "Mekdžu issojó?", tj. zdali má pivo. Má. Ptám se, kolik stojí (a že to není tak jednoduché rozvedu v článku o korejské měně). Jeden dolar. Dejte mi dvě lahve.
Platíme, a než se průvodci vzpamatovali, využili ostatní členové naší skupiny (Američani, Angličani, Číňani, Němky, Švéd a další národy) díry v systému a paní s chlaďákem musela řešit, jak před státem utajit čerstvě nabyté dolarové příjmy z tohoto improvizovaného Tuzexu, navíc když ji viděli s dolary v ruce naši "estébáčci" Karel s Katkou.
V následujících několika článcích - střípcích bych chtěl zájemcům popsat několik dalších zajímavostí z oblastí, na které jsme si dávali pozor, například Metro a tramvaje v Pchjongjangu, dálnice, silnice a vůbec provoz na nich, peníze, tj. "Wony a Klid" neboli místní měna a Tuzex... a vůbec co mi přijde zajímavé. Pokud byste měli konkrétní dotaz na něco, co lze posoudit z pohledu turisty, ptejte se. Buď odpovím v komentářích, anebo to bude na celý krátký článek.
