Proč mám čtyři pasy?

V době, kdy po téměř celé Evropě můžeme jezdit na občanský průkaz, pas již pro většinu občanů EU, zejména v jejím středu, není nutností. Přesto se my, cestovatelé, občas dostaneme do situace, kdy nám nestačí jeden pas. Shodou různých okolností jsem se dostal do situace, kdy jsem si ale potřeboval vyřídit třetí a čtvrtý. Nikoliv proto, že bych se chtěl tím chtěl vytahovat, ale prostě jsem nenašel jiné řešení.

Hlavní důvody vlastnictví čtyř pasů popíšu níže, ale mít víc pasů je více než praktické, zejména, pokud o jeden přijdete v zemi, kde není česká ambasáda. Mít záložní na dně batohu, a/nebo doma u důvěryhodné osoby, která vám jej v případě nouze zašle FEDEXem nebo jiným rychlým způsobem kam je potřeba, může být neocenitelné, a ušetří to čas i peníze, ikdyž o pas přijdete na dovolené v Hurgadě. Ale to jsem odbočil někam, kam jsem úplně nechtěl.

Velmi často se setkávám, zejména ze strany cizinců, s nepochopením možnosti vlastnit legálně vícero pasů. Narazil jsem dokonce na diskusi, ve které občané USA řešili, jak přijít legálně k pasu jiné země. A to velmi obskurními metodami - koupí pozemku v nějaké banánové republice, zaregistrování si firmy na nějakém ostrůvku, a pak už stačí počkat x let... No pakárna.

Za normální a pochopitelné se bere vlastnictví více pasů jenom v případě, že má člověk dvojí občanství, odněkud emigroval atp. Jako Češi máme to štěstí, že u nás není zákonem omezen počet pasů. Je to celkem zvláštní - občanku nebo řidičák můžeme mít jenom jednu, resp. jeden. A kdo z nás by neocenil mít jednu občanku v peněžence na běžné používání, a jednu v diskrétní peněžence do saka? Pořád si přehazujeme doklady z bundy do kalhot, a kdo nikdy neřešil situaci se zapomenutým řidičákem, nebo techničákem v jiném saku nebo manželčině kabelce, hoď první kamenem.

Svůj první pas, zelený, bez strojově čitelných údajů, jsem měl od patnácti. Deset let jsem s ním vystačil, a ani mě nenapadlo požádat o další. Když bylo načase ho vrátit a požádat o nový, biometrický, nechtěl jsem se s razítky v něm rozloučit. Povedlo se mi úřednici ukecat, že odevzdám jenom obálku, a vnitřnosti si ponechám. Nový pas se začal rychle plnit spolu s ukončním vysoké školy. Pár razítek, vízum do Indie, a pak to šlo ráz na ráz. Sýrie, Libanon, a před cestou do Izraele jsem řešil zapeklitý problém.

S Izraelským razítkem v pase, případně s razítkem z hraničního přechodu s Izraelem, vás do hodně arabských zemí nepustí. A protože Blízký a Střední východ jsou moje srdeční destinace, nemohl jsem dopustit, aby mi Izraelské razítko znemožnilo cestování. Na druhou stranu, do Izraele s razítky/vízy nepřátelských zemí (zejména Libanonu, Sýrie a Íránu) sice můžete, ale zaděláváte si na problémy. Máme to vyzkoušeno - jeli jsme čtyři, do Izraele, dále do Jordánska a zpět do Izraele, jeden z nás měl v pase Syrské vízum. Ostatní na něj hodinu vždy při vstupu na izraelské území, poprvé na letišti, podruhé na pozemním přechodu, čekali. Nevím, jestli ho prověřovali u Mossadu nebo CIA, každopádně si ho vždycky vzali stranou a něco důležitého řešili.

Ale vraťme se o pár měsíců nazpátek - před cestou do Izrale bylo nejlepší vyřídit si druhý pas. Dnes mu říkám "hodný". Můj hodný pas. Mám v něm Izrael, párkrát USA, Japonsko, několikrát Jižní Koreu, Austrálii, Nový Zéland... prostě ty správné, hodné země, tedy alespoň z našeho, euroamerického úhlu pohledu. V tom prvním, "zlém" pase, se to pak, kromě již zmíněných Sýrie a Libanonu, hemží různými stány (Afghánistán, Uzbekistán), nějaký ten Irák, Čína, africká velmoc průměrnosti - Burkina Faso - prostě nic moc normálního.

A teď konečně proč mám čtyři pasy. V listopadu jedu do Íránu. Fajn, to je jasně zralé na zlý pas. Předpokladem pro každé vízum je vždy buď prázdná stránka v pase, nebo prázdná dvojstránka. Koukám do pasu, a nemám tam ani jedno. Your passport is full. Tudy cesta nevede. Hodný pas s izraelským razítkem je rázem pro potřeby cesty do Íránu pasem přímo ďábelským. Tudy cesta nevede ani náhodou. Potřebuju třetí pas. To projde, znám lidi, co mají tři pasy. Do konce října tedy musím vyřídit pas a vízum, abych mohl v půlce listopadu odjet. No jo, ale... V lednu přece jedeme Favoritem do Afriky. V listopadu musím poslat svůj pas organizátorům do Budapešti, aby zařídili Mauretánské a Malijské vízum. A teď který. Zlý je z obliga - není tam místo. Hodný by šel, ale... Náhoda je blbec, přestože obě zmíněné (muslimské) země ani Maroko nemají s izraelskými razítky papírově problém, co když... Co když narazíme na hranicích na nějakou horkou hlavu. Co když nás stopne nějaká neoficiální milice, separatisti ze Západní Sahary (Polisario) nebo nedejbože Boko Haram v Mali? Už to, že se vydáváme do destinací, které nejsou úplně bezpečné, je samo o sobě risk. Proč ho ještě zvyšovat a dráždit nohu bosým hadem.

Tak abych to shrnul - zlý pas ne. Hodný pas ne. Třetí pas budu mít v té době s sebou v Íránu, a na občanku se víza špatně lepí. Potřebuju čtvrtý pas. Teď to jenom vysvětlit úřední úřednici. Počet pasů sice není nijak omezen, ale o každém dalším, který si necháte vystavit (a zaplatíte šest stovek), musíte přesvědčit úředníka s razítkem v ruce, v mém případě tedy úřednici. Povedlo se to. Jeden plný, druhý s neslučitelným razítkem, třetí s sebou v zahraničí a čtvrtý běhá po ambasádách. Neslučitelnost víz, zaklínadlo, které na úředníky zabírá. Hlavní je se u toho tvářit důležitě, jako by vyřizování dvou pasů najednou byla běžná praxe.

A jak se pomalu začínají rýsovat plány na příští rok, můj třetí pas má našlápnuto na titul "zlý pas č. 2". Chystáme totiž expedici po stopách Hedvábné stezky - Uzbekistán, Turkmenistán, Afghánistán a Írán, a ve hře zůstává i Pákistán. Záložní varianta - Kazachstán a Kyrgyzstán - je proti tomu selanka. Jen aby mi ty čtyři pasy stačily...