Nová realita cestování: Madrid

Je nová doba. Hosté už sice nevyhazují vrchního, ale cestování, jak jsme ho znali, je pryč. Doba, kdy jsme mohli za několik dní a hodin doputovat na téměř jakékoliv místo na světě, je ta tam. Snad ne navždy.

Cestování už nám nekomplikují zavřené hranice - tedy ne v takové míře, jako ještě před několika měsíci. Můžeme se svobodně pohybovat po Unii, ale nic není tak snadné, jak to vypadá.

Máme "semafor", ale ten nám říká jenom to, odkud se můžeme vrátit, nebo odkud k nám mohou turisté přijet. Ani zelená země na semaforu nemusí být přístupná - má totiž svůj vlastní semafor, a na něm se můžeme ze dne na den ocitnout oranžoví, a nebo - pokud centrální vláda nechá žít Karvinsko svým vlastním životem a nepodpoří ho - červení.

Předpisy se mění každým dnem u nás, i v dalších zemích. Jak si v tomhle chaosu plánovat dovolenou? Nevím. Ani se nedivím, že většina Čechů chce letos trávit dovolenou doma. Jenže stejně to vlády doporučují všude. Rakušani by měli trávit dovolenou v Rakousku, a Slováci v Tatrách. Jestli to nějak pomůže nešíření koronaviru - nevím. Každopádně to hodně firem na pohybu lidu závislých pošle do kytek. Nejen restaurace, hotely a dopravce, ale i jejich dodavatele: řezníky, prádelny, pekárny, benzínky...

Já určitě sedět na zadku nechci. Hodně zajímavých míst u nás jsem navštívil v dubnu a květnu, ale už by to stačilo. Pokud to dané země umožní a vláda je bude považovat za bezpečné - alespoň relativně, neboť asi stejně dobře se mohu nakazit v pražském metru jako v tom madridském - chci ven.

Když nám Ryanair zrušil cestu na Ukrajinu, dostali jsme vouchery. Když nám TAP zrušil cestu na Azory, dostali jsme vouchery. No a teď nám LOT zrušil cestu do Indie. Dalo se to čekat a věděli jsme, že to přijde. Dostali jsme vouchery.

Ale co s těmi vouchery? Kdy budeme mít jistotu, že se bude do nějaké země létat bezpečně? Víme, že se někde neobjeví další riziková jatka, důl, nebo domov důchodců? Nevíme. Musíme riskovat. Jasně, že ne všichni a naprosto to chápu. Ale já ty vouchery prostě prolítám.

A už jsem začal. První cesta nás vedla do Madridu. Madrid, byť jedno z nejpostiženějších míst, se po přísné karanténě pomalu probouzí z jarního spánku. Je to jedno z posledních hlavních měst EU, kam jsem se chtěl podívat, protože jsem tam jednoduše ještě nebyl. A líbilo se mi tam. Město není přehnaně špinavé, ani přehnaně sterilní. Takové domácké. Jako u nás. Sem tam otevřený kanál, občas rozbitá dlažba, támhle se něco frézuje, tady je zavřený chodník. Jako v Praze. Všechno tam funguje, a navíc se tam domluvím. Jen je vidět, že lidi mají pořád strach. Nebo řečeno jinak, váží si toho, že (už) mohou ven, a nechtějí si to pokazit. Přestože nemusí, většina místních pořád nosí i venku roušky. Tam, kde je to povinné, například v obchodech a MHD - všichni. U památek platí jasné pravidlo - gel na ruce, a až pak dovnitř. Madrid je na tom s rozvolňováním tak o měsíc zpět. Dokonce jsme zasnamenali i "hodinu duchů", tj. vyhrazený čas k nákupům seniorů.

Pokud odhlédnu od současného stavu, Madrid hodnotím jako zajímavější než Barcelonu, která získává větší pozornost turistů jednak vlídnějším přímořským klimatem, a jednak jakousi zvláštní gaudíovsko-hipsterskou atmosférou, kterou já jednoduše nechápu. Madrid je takové obyčejné město pro lidi. S výbornou sítí metra, zelené, protkané zahradami a parky. Jasně, nenajdete tady superpamátky typu Sagrada Familia nebo Eifellova věž. Přesto věřím, že si za normálních okolností najde své davy turistů. A ty jsou teď pryč. Jako všude. Pro turisty, kteří si někdy řekli, že by chtěli vidět nějaké místo bez turistů (tedy těch ostatních), je teď vhodná doba. Byť je to trochu divné.

Divná jsou i prázdná letiště. Letěli jsme z Vídně. Ve vlaku z města nás jelo jen pár. V hotelu na letišti to taky nevypadalo, že by bylo obsazených více než pár pokojů na patro. Jen aerolinka nás postrašila - musíme mít předem vyplněný nějaký vstupní formulář, jinak nás nemusí pustit na palubu.

A tak, v noci, na hotelu, na mobilu, vyplňujeme. Aplikace je prošpikovaná chybami, ale nakonec se podaří. Máme jakýsi čárový kód, který nevíme, kdo a kdy bude chtít vidět. Ve Vídni nikdo. Na letišti, asi aby se udržela zaměstnanost a netvořily fronty, funguje mnohem více bezpečnostních kontrol, než by bylo třeba. Všude roušky - hledáme šikovný kout bez lidí, abychom si alespoň snědli snídani, kterou jsme v hotelu nafasovali.

Letadlo plné tak z 25, možná 30 procent. V podstatě ideální - byť nerentabilní a neudržitelný - stav. Každý má svou řadu. Roušky jedou, samozřejmě. V Madridu po přistání jsme čekali nějakou kontrolu. Ale jen vizuálně na mobilu kontrolují, zda máme čárový kód, a kdo nemá, musí vyplňovat nějaké dvě A4ky, aby mohl do města. Na 50 lidí v našem letadle je tady tak deset kontrolorů. Nás ale nic nezdržuje, nikdo neviděl naše doklady, nikdo neověřuje, jestli to, co jsme do systému zadali, je pravdivé. Celý proces běží teprve několik dní - za týden může být všechno jinak.

Cestou z Madridu se vlastně v procesu letiště nic nezměnilo. Až na ty roušky. Co kontrol týče, funguje úplně normálně. Jediné, co nefunguje, jsou služby. VIP salónek zavřený. Restaurace zavřené. Většina automatů na jídlo a pití - mimo provoz. Chtělo by se říct, že to jediné, co tady funguje, jsou záchody. Ale chyba lávky - na terminálu 1, odkud odlétáme zpět do Vídně, fungují ze tří WC pouze jedny. To se pak mnohem snáze dodržuje odstup a řeší hygiena... Tohle nepochopím, ale není mi to cizí. V době zavřených obchodních center u nás bylo taky "dobrým zvykem" neotevřít ani WC. Hygiena nade vše... jen nemáte kde umýt ruce. To by se z toho jeden... třeba na nádraží v Ústi nad Labem... málem po...

Španělský formulář ale není jediný. Stejně - byť ne úplně - to má Řecko. To chce ale vědět, kde se budete pohybovat, všechna místa, kde budete spát. A chce to minimálně dva dny před příjezdem. Jak to bude v reálu fungovat - uvidíme, Řecko je totiž další destinace v plánu. Vlastně něco obdobného funguje i v Chorvatsku. Akorát tam je to tak nějak dobrovolné a když si registraci předem neuděláte, stačí na přechodu nahlásit telefonní číslo. A možná už ani to není potřeba.

Dokud jsem relativně mladý, snažím se vyzobávat spíše komplikovanější a vzdálenější destinace. S tím, že na ty blízké a jednoduché bude čas v důchodu. Důchod ještě nepřišel, ale ten čas je tady. Už jsem byl nakouknout v Chorvatsku, ve Španělsku a chystám se do Řecka. Nastal čas prozkoumávat bližší okolí. Kdo nechce za hranice, podpoří naše hrady, restaurace, kempy. Kdo může, ať vyrazí po Evropě. A nakonec to společně nějak překonáme a na ty Maledivy, na Bali nebo do Dominikánské republiky se vrátíme příští rok. Já teda asi spíše do Kašmíru, KLDR nebo rovníkové Afriky. Musíme prostě počkat.

A pokud cestovat chceme, musíme se smířit s tím, že jdeme do rizika. Komplikací, náhlých změn předpisů, možného uvíznutí v zemi, kde jsme uvíznout nechtěli, karantény nebo nutnosti podstoupit test. Ocitáme se nové realitě. V bludišti, které se každou chvíli mění. Snad najdeme cestu ven.

Pokud jste článek dočetli až sem, omlouvám se za poněkud depresivní tón - textu i fotografií. Příště vytáhnu něco veselejšího a hlavně barevnějšího - z předkoronavirového šuplíku.