Neznámá místa 17: Titanic na Jadranu

Možná jste byli 10x v Chorvatsku, na Istrii nebo v přímo Rovinji, a možná ani tak nevíte, že 10 kilometrů od místních podivných kamenitých pláží si na mořském dně hoví takový menší Titanic.

Titanic. Loď, o které každý slyšel, každý o ní trošku ví, tuší, kde se nachází a s jistotou rovnající se kocovině po sedmičce Tuzemáku ví, že ho na vlastní oči nikdy neuvidí. Pokud teda nemá sebevražedné sklony a pár set tisíc dolarů nazbyt.

Kousek od známého chorvatského města Rovinj je ale loď, která, byť trochu menší, je Titanicu hodně podobná. Menší, kratší, má jenom dva komíny. Ale časově to úplně sedí. Je vyrobená v roce 1908 ve Skotsku, a potopená 1914 právě tady, u Rovinje.

Říkáte si, že tady asi podobnost končí – u chorvatských břehů jen velmi, velmi obtížně najedete na ledovec. A máte samozřejmě pravdu. Jenže v roce 1914 na Jadranu bylo něco jako První světová válka. Rakousko si chránilo tehdy „své“ přístavy minovými poli. Jedno takové minové pole zrovna připravovala rakouská minonoska „Bazilišek“ v okolí Puly. A právě tudy projížděl parník „Baron Gautsch“. Vezl pasažéry, hlavně ženy a děti, z Kotoru (dnes Černá Hora) do Terstu (dnes Itálie), tedy tehdy na vnitrostátní lince. Tři hodiny před připlutím do Terstu ale najel na minu. Vlastní.

Podle očitých svědectví, a taky podle počtu posádky, která přežila, nebyla situace při potápění utěšená. Loď šla ke dnu za 6 minut, a posádka se věnovala spíš vlastní záchraně, než záchraně cestujících. 127 ze 306 lidí na palubě potopení Barona Gautsche nepřežilo.

Vrak byl nalezen slovinským potápěčem v roce 1958 a dnes je rájem potápěčů, kteří se sem vydávají na člunech a lodích z Rovinje, Puly a dalších měst. Je totiž v perfektní hloubce cca 28 (horní paluba) až 40 metrů. Leží na rovném dně a vlastně neleží, ale stojí. Jako by si přistál rovně do písku, a tak už zůstal.

Na tento vrak jsem se měl možnost dostat již dříve, ale nikdy to nebylo úplně „ono“. Poprvé jsem nebyl úplně připravený. Byli jsme tam s velkou skupinou, víceméně začátečníků. A to není úplně to pravé ořechové z několika důvodů:

Začátečníci víc dýchají. A čím jdete hlouběji, tím dýcháte více, tj. spotřebujete víc vzduchu. Ve třiceti metrech čtyřikrát více, než na úrovni hladiny. A to je problém, vzduchu máme omezené množství. Na vraku jsme tak mohli být tak 10 minut, a museli jsme se pomalu začít vynořovat.

Druhý ponor, někdy za Covidu, byl lepší. Už jsem nebyl začátečník, už jsem lépe dýchal, ale měl jsem obavu z jiné věci. Rekreační (ikdyž hloubkové, vrakové) potápění by se mělo dělat bezdekompresně. Tj. tak, abyste nemuseli cestou zpět na hladinu dělat dekompresní zastávky. Ty jsou určeny k tomu, aby si vaše tělo postupně „zvykalo“ na vynoření. Pokud jste na vraku cca 10 minut, je to v pořádku a dekompresi absolvovat nemusíte, stačí cca 3 minuty, které vynoření ze 30 metrů trvá.

zdroj: Wikipedia

Pokud si chcete ale vrak užít, chcete tam být déle než 10 minut. A pak musíte absolvovat dekompresi. Když budete „dole“ cca 20 minut, budete pak k výstupu potřebovat cca 15 minut. A s tím je třeba počítat. Je to trošku vyšší dívčí rekreačního potápění a je k tomu potřeba nějaká ta teorie a praxe pod dohledem zkušeného instruktora. A tu už teď máme.

A tak jsme jednoho krásného červnového čtvrtku vyrazili po práci z Prahy, vyspali se v Celje (fajn místo ve dvou třetinách cesty k moři) a v pátek, v osm ráno, už jsme se soukali do neoprenů.

Čekaly nás totiž domluvené dva ponory na vraku Barona Gautsche, což se standardně nedělá. Ale jet tam 40 minut lodí, a 40 minut zpět, to už nám přišlo jako škoda dát si ponor jenom jeden.

A tak jsme měli dohromady na prohlídku vraku asi 35 minut. A měli jsme štěstí. Na hladině vedro, dusno, nehnul se ani lísteček a hladina Jadranu byla rovná jako sklo. A na vraku nejlepší možná viditelnost. Nádhera.

Samozřejmě, vrak si tam leží 110 let a už ho nahlodal zub času. Dřevo je pryč a železo ve slané vodě taky nevydrží věčně. Prakticky celá loď je obrostlá korály, mušlemi, prohání se na něm krabi a proplouvají jím ryby. Přesto si pořád jasně uvědomujete, že jste na můstku, v kajutě, v salónu pro pasažéry, v tubusu komína nebo v kotelně.

Ve vraku je poměrně šero, chce to baterku, a „Gopročko“ to už taky moc nedává – jak můžete vidět na fotkách. Nicméně naživo, na vlastní oči, je to pecka.

Obloukem se vrátím na začátek: je až s podivem, že jen málokterý turista v Rovinji, Poreči, Vrsaru nebo v Pule tuší, že se nedaleko nachází malý Titanic. A není sám. Jaderské moře je vraků plné. Ale jeden jim všem vévodí: Baron Gautsch.

Fotografie: Peter Michajlov