Amerika se vcelku logicky dělí na Severní a Jižní. Mezi nimi je uzoučký pruh země zvaný Panama. Pro znalé spíše Darien Gap. Nicméně i Afrika je podobně rozdělená, jen to na mapě není na první pohled vidět.
Často se s různými lidmi bavím o cestování. Není na tom zase nic tak zvláštního - většina mých přátel cestuje, některří i o dost více a častěji než já a někteří se tím i částečně živí. Když se ale někdo zeptá, kolikrát jsem byl v Africe, řeknu, že šestkrát. Poprvé v Burkině-Faso, pak v Mauretánii a Mali, a pak postupně dvakrát na jihu (kombinace různých zemí) a dvakrát "uprostřed" - v Tanzánii a v Keni.
Jenže to není tak jednoduché. Byl jsem ještě třikrát v Maroku a hodněkrát v Egyptě na potápění. Je to ale Afrika? Člověk, který v Africe nikdy nebyl, si při vyslovení slova "Afrika" představí hubené černé děti s velkými hlavami, slony, lvy a rákosové chatky. Nic z toho ale v "Severní Africe" není. Severní Afrika je od té "jižní", subsaharské, oddělena logicky Saharou. Jenže dostat se přes ni po zemi není o moc jednodušší úkol, než dostat se přes Panamu. A ani tudy nevede cesta. Z Panamy do Kolumbie totiž musíte lodí. Z Afriky severní do té jižní sice můžete jet po zemi, ale máte v podstatě jenom dvě možnosti. Obě špatné. Jeden by si řekl, že ze severu na jih tam třeba vede nějaká dálnice, pulzují tam kamióny jeden za druhým. Ale ono je to jinak.
První, více známá a používaná možnost, je na východě: z Egypta do Súdánu vedou v podstatě tři cesty. Klasická vede z egyptského Asuánu do súdánské Wádí Halfy po Násirově jezeře. Musíte se nalodit na bárku s nejasným, nepřehledný a často se měnícím jízdním řádem i systémem nakupování jízdenek, jedete v naprosto nevyhovujících hygienických podmínkách na lodi, na které jet vlastně nechcete, a vaše auto jede na úplně jiné lodi. Takhle to fungovalo za Hanzelky se Zikmundem a funguje to dodnes. I ta loď vypadá pořád stejně.
Druhá možnost, o které ale není příliš mnoho zmínek na internetu, by měla být lodí přes Násirovo jezero nikoliv na délku (stovky kilometrů) ale na šířku (asi 10 km) u města (a chrámu) Abú Simbel. Pak jedete kus po egyptském území na hranice, na hraniční přechod Qastal/Ashkit. Ten byl otevřen v roce 2015 a měl řešit problém nízké kapacity lodí na Násirově jezeře. To se částečně povedlo, navíc byl brzy otevřen i hraniční přechod Arqin západně od přehrady, který umožňuje pohodlnou cestu z Egypta do Súdánu poprvé bez použití trajektu. Jenže to není tak jednoduché. Informací o tom, zda lze přechody použít pro civilní účely, osobním autem, dovezeným z Evropy, je málo. Téměř žádné. A zda to může udělat cizenec, tj. občan jiného státu než Egypta a Súdánu, ještě méně. Existují jen nějaké údaje o desítkách kamionů a autobusů, které tudy denně projedou. O osobácích se taktně mlčí.
Když pomineme cesty úplně tím nejdrsnějším a nejnebezpečnějším středem Sahary, přes Alžírsko (existují dvě, ale taky o nich nikdo na Internetu nepíše) zbývá jedna a poslední: Africký Kandahár, oficiálně hraniční přechod Guerguarat.
Obvykle se mu říká "Území nikoho", přezdívka Kandahár měla snad vzniknout v souvislosti s afghánským městem, které se Američanům nikdy nepodařilo dostat úplně do latě. Úzký pruh země mezi Marokem a Mauretánií je zřejmě nejpopulárnějším, nejvyužívanějším přechodem mezi výše popsanou Severní Afrikou a Afrikou Jižní.
Jenže to není tak snadné. Zatímco Maroko je poměrně civilizovaná a fungující země, po opuštění její části hraničního přechodu se dostanete do míst, která neovládá nikdo. Tedy... neovládá je Maroko a neovládá je ani Mauretánie. Jste na území "SADRu", tj. Saharské Africké Demokratické Republiky, která ovládá dlouhý a úzký pruh území právě odsud, od Atlantského oceánu, podél hranice s Mauretánií až k hranicím s Alžírskem. Neplatí tam zákony, pojištění, neexistuje tam zdravotní péče. Jste de facto na území státu, který de iure neexistuje.
České označení "území nikoho" je mnohem trefnější než anglický ekvivalent "no man‘s land". Protože tento asi čtyřkilometrový pruh země není rozhodně opuštěný. Jsou tady prodejci všeho možného, zejména pokoutní směnárníci a prodavači obvykle nefunkčních simkaret. Dopravci různého druhu, kteří vám pomohou úsek překonat. Není tady totiž asfalt. Jenom poušť. Uježděná pista v lepším případě, některé úseky ale prostě vedou pískem. Tedy... někdy před pár lety došlo ke zlepšení. Marocká parta asfaltérů zřejmě pod rouškou tmy (nikde jsem nenašel, jak se to stalo) vyasfaltovala kus země, asi 2,5 kilometru. Zbytek je dodnes peklo. Proudí tudy autobusy, kamiony, občas nějaké auto zapadne, aby se objevil zachránce a za tučný bakšiš pomohl z písku.
A do toho migranti. Na sever míří migranti z Afriky, aby se přes Maroko dostali do Evropy. Taky tudy. A často tady i kempují, protože je do Maroka nechtějí pustit, a do Mauretánie se vracet nechtějí. Co dělalo Kandahár Kandahárem, byli ale povstalci SADRu a vraky. Teď už se to asi neděje, nebo to není tolik slyšet, ale místní tady vybírali různé falešné poplatky, aby vás nechali projet, snažili se z provozu vytřískat peníze. Kandahár byl i populární místo, kam se lidi jezdili zbavovat aut. Těžko říct, zda Maročani, kteří se vyhýbali nějakým ekologickým poplatkům, nebo to byla auta použitá k trestné činnosti, nebo snad auta Evropanů, kteří sem dojeli a nenašli sílu cestovat dál. Nebo tu sílu nenašla jejich vozidla. Možná sem dojedou i migranti z jihu a aby vypadali pro Maroko potřebněji a chuději, obětují auto. To jsou ale jen moje spekulace - každopádně tady byly aut stovky. Dnes prý zmizela. Zmizel i děsný nepořádek a ostatní "skládka" - různé televizory, pneumatiky, ledničky, všechno to co lemovalo cestu mezi téměř evropským Marokem a nejdepresivnější zemí, kterou jsem kdy měl možnost navštívit. A to jsem byl v Afghánistánu a Severní Koreji.
Samotná mauretánská strana přechodu je pak boj. Je to jeden z nejhorších hraničních přechodů, na jaký můžete narazit. Spousta lidí, o kterých nevíte, jestli jsou oficiální, se vám snaží "pomoci". Nic tu nemá logiku, a pokud musíte na jih legálně propašovat sebe i své auto, je to docela porod. Pořád má někdo přednost, jen ne vy, musíte jednat s úředníky, kteří nemluví žádným rozumným jazykem, do toho si hlídat věci, auto, a nenechat sebou úplně vorat. To všechno v největším představitelném vedru. Místo, na které se velmi dobře zapomíná, mozek jej velmi rád vytěsní do oblasti "to si fakt nechci pamatovat".
Mám pocit, že současná situace, kdy je propustnost všech hraničních přechodů mezi státy Severní Afriky a státy "Jižní Afriky", tedy Mauretánií, Súdánem a Mali, na nižší úrovni než je tomu v případě hraničního přechodu Bílá-Bumbálka/Makov, někomu vyhovuje. Stejně jako neprostupná džungle (Darien Gap) na hranicích mezi Panamou a Kolumbií.
