Často se cestou letadlem odehrávají malé, bezvýznamné věci, které se člověku vryjí do paměti. Náš poslední let do Marsa Alam byl jedním z takových zvláštních letů. A zvláště pak let zpět, tedy spíše až cesta po přistání.
Napsal jsem už docela dost článků o cestování, ale asi nikdy jsem se nevěnoval cestě samotné nebo jenom její části jako hlavnímu tématu článku. Ono taky není moc proč. Prostě přijdete na letiště, odbavíte se (hezky česky "začekujete se"), projdete nějaké ty bezpečnostní kontroly, sednete do letadla, dáte si sváču, vystoupíte, projdete kontroly v opačném či jiném pořadí, a pak hledáte pozemní dopravu do své cílové destinace/hotelu, nebo vás někdo vyzvedne.
Cesta zpět je zase skoro vždycky stejná. Musíte se nějak dostat na letiště, pak kontroly, čekání na Godota, nástup, odlet, voda, los, přistání, čekání na otevření dveří, fronta na pasovku, čekání na bágly, rozborka na celnici když máte smůlu, a ještě vám před nosem ujede autobus na Veleslavín. Asi všichni jsme tam byli.
Jednou za uherský rok narazíme na změnu. Něco je jinak. Něco se hodně nepovede, nebo hodně povede. Nám se to stalo cestou tam i zpět, a tak jsem se rozhodl o tyto malé radosti podělit. Byť přitom nedošlo k záchraně korálů ani eliminaci chudoby a hladu v Africe.
Na pražské letiště přijíždíme přesně na start odbavení a jdeme asi jako dvacátí k přepážce. To určitě stojí za vyzkoušení poptat se po nouzových východech. Paní/slečna za přepážkou sice pronese něco ve smyslu "To chce dneska každý" ale pak se ptá, jestli jsme k tomu vhodní: nejsme po nějaké operaci a tak nějak. S dobrou náladou odcházíme "chillovat" do salónku pro chudé. Možná jste to nevěděli, ale na pražském letišti, na Terminálu 1, je tak trochu skrytá luxusní čekárna, kam je vstup zdarma a skoro nikdo o ní neví. Stačí následovat šipky k Mastercard Lounge (ta je v noci (je půlnoc) zavřená) a od ní pak šipky "Food Court". Ten je taky zavřený, ale hezká, pohodlá a tichá čekárna vedle je otevřená. A jsme tu naprosto sami. Na stránkách letiště najdete toto místo jako "Relax Zóna" (Terminál 1). Že je něco podobné i na dvojce vím, tam je to všem na očích. Tady je to schované.
Až tady se díváme na letenky a máme dost pofiderní sedadla 27B a 27C. To tedy vůbec nevypadá jako sedadlo u únikového východu. To už je teď jedno. Uvidíme.
A viděli jsme, že je to tristní. Sedadlo 27A sice neexistuje, ale místa na nohy je tady minimum. Vlastně možná méně, než v běžné řadě.
Teprve řady 28 a 29 jsou skutečnými "Exity", tj. sedadly u nouzového východu s místem na nohy navíc. Po vzletu jsme si nicméně všimli, že řada 29 je úplně prázdná a po konzultaci s letuškou jsme se upgradovali na místa 29A a 29F. Úplně ta nejvíc nejlepší (omluvte můj slovník) místa v letadle. Místa na nohy že nevíme, co s ním. Přístup do uličky, přesto do nás nikdo nešťouchá vozíkem. Usínáme u Vídně a budíme se nad Káhirou. Skvělý let. Přestávám oplakávat 30 Kč, které mi automat na kafe v "Relax zóně" sebral a vydal kelímek horké vody.
Přistání v Marse lehce vykompenzovalo naše nadšení z letu, protože vystupujeme asi pět minut po letadle z Katovic, a tak je tu fronta na víza, na pasovku, na SIMkarty, a pak ještě tak půlhodinová řada na bezpečnostní kontrolu, jestli do země nepřivážíte něco nekalého.
Zpáteční cesta probíhá úplně podobně. Letiště v Marse tragédie, odlétají téměř současně letadla do Prahy, do Kyjeva a do Varšavy, slovanská pospolitost tak stojí v nekonečně dlouhé řadě na první bezpečnostní kontrolu, pak každý národ zvlášť v řadě na odbavení, pasovka je rychlá a tak se tady fronty netvoří, jenže pak zase pospolitá řada na druhou bezpečnostní kontrolu. Odletová hala je úplně plná čekajících. Naše letadlo nastupuje jako první, není asi úplně plné, ale je dost plné. Sedíme na 21E a 21F. Rozhodně žádná výhra, pokud chcete být v nějakém rozumném čase doma.
Vystupuje se předními dveřmi do nástupního mostu ("chobotu"), jde to poměrně svižně (téměř žádní cestující nemají kufry, jen batůžky) a pak po schodech do autobusu, protože jsme na schengenském Terminálu 2. Rozestupy nerozestupy, natlačíme se do prvního autobusu a nalepení na dveřích si to pádíme na Terminál 1, neboť tam je pasovka.
A teď to vezme rychlý spád. Spouštím stopky, bude to jízda:
0:00 Vystupujeme z autobusu jako úplně první - ty dveře, na kterých jsme nalepení, se otevřou a my v podstatě vypadneme přímo do útrob terminálu.
0:09 Nastupujeme na eskalátor a frčíme nahoru k pasové kontrole.
0:24 Na pasovce není vůbec nikdo, tedy žádná fronta. Ukazujeme příjezdový QR kód, očkovací QR kód a jsme připuštěni k samoobslužnému imigračnímu terminálu.
0:41 Samoobslužný terminál skenuje náš pas
0:48 Samoobslužný terminál skenuje naši tvář
1:06 Přicházíme jako úplně první (logicky) k pásu se zavazadly, který už je nějakým zázrakem plný zavazadel. Jsou tam i ta naše.
1:32 Máme naložené tašky se sportovním vybavením na vozíku a pádíme k celnici
1:48 Procházíme kolem celníka, který tam zrovna drátuje nějakého cizince
2:01 Vycházíme z haly na autobusovou zastávku
2:28 Přicházíme na autobusovou zastávku busu 119
2:40 Přijíždí autobus 119, zahazujeme vozík v dál a nastupujeme. Zastavuji stopky.
Tak tohle byla jízda. V podstatě bezeslova jsme proběhli Terminálem 1 jako nikdy v životě a víme, že to bylo i naposled. Tohle už se nám nikdy nepodaří. Probíhá okamžik čisté radosti, kdy musíte pražské letiště i s jeho mouchami milovat, protože běžně počítám (kdekoliv jinde) s hodinou po příletu a často ani ta nestačí k opuštění letiště.
Čekám, že dle Murphyho zákonů se mi to vrátí v městské hromadné dopravě. Ale ono ne. Na Veleslavíně čekám tři minuty (je víkend a poledne, takže intervaly všeho jsou špatné), na Muzeu jednu a na Kobylisích na výtah deset vteřin a na autobus pět.
Je druhý den ráno a trochu se bojím vyjít ven z domu. Aby mi to Murphyho zákony nespočítaly někde jinde.
