McDonald uprostřed Afriky a KFC v Kábulu

Americkým řetězcům rychlého občerstvení se obvykle vyhýbám, jak doma, tak na cestách, a dělám z tohoto pravidla výjimky jen v několika případech. Když tam chce jít posádka auta, kterým jedu. To si dávám obvykle maximálně pití, hranolky nebo zmrzlinu. Nebo je to jediná rozumná možnost v dané lokalitě, kde je vysoká pravděpodobnost wifi, klimatizace, nebo čistých toalet. Nebo jsem v USA - pak nemám moc na vybranou.

Ale je tady ještě čtvrtá možnost – když vidím, že je restaurace okopírovaná, prostě ukradená, a to mě svým způsobem přitahuje. Samozřejmě, něco takového by v Evropě nebo Americe neprošlo, ale jsou na světě stále kouty neomezených možností.

Na první takovou restauraci jsme narazili nedaleko místa, kde jsme se ubytovali po zdlouhavém hledání hotelu po příjezdu do Kábulu. KFC nás upoutalo na první pohled, nikdo jsme tady smažená křidélka nečekali, a ani budova nepůsobila příliš důvěryhodně – žádná obrovská okna, žádný svítící poutač. To musíme vyzkoušet, vcházíme tedy dovnitř a usedáme, na KFC poněkud netradičně, na koberce na vyvýšených dřevěných plošinách pro několik lidí. Objednáváme si, opět poněkud netypicky, čaj a vodní dýmku. Místní také pokuřují a koukají na Premier League. To obvyklá cílová skupina v KFC přece nedělá – není tam ani televize.

Více prozrazuje nápis na stěně – Kabul Fried Chicken. Jídelníček sice obsahuje křidýlka a hamburgery, ale pizza a kebab jsou tady populárnější. Už jsme jedli, a tak jenom pokuřujeme a sledujeme místní. Místní muže, abych byl přesný – ženy v Afghánistánu na ulicích vidíte jen zřídka. Z KFC se stala naše kábulská základna, náš třílůžkový pokoj je pro čtyři chlapy trochu těsný, máme tuhle kombinaci restaurace a čajovny rádi. Turisti z Kentucky by ale asi docela koukali.

Výborný marketingový tah vymyslela jedna kavárna v íránském Isfahánu hned vedle místní katedrály. Ano, v Isfahánu je křesťanská, lépe řečeno arménská katedrála. Využili ideální lokality přímo naproti vchodu do kostela, na který se chodí podívat všichni západní turisti ve městě. A ty rozhodně umí zaujmout. Na okna nalepila velké, zelené, kulaté, prostě jako malované, logo Starbucks. Nakoupit kávu Starbucks není problém – prodávají ji v každé "pravé" pobočce kávového fastfoodu (nebo fastdrinku?). Prodávají tam i jiné vychytávky, hrníčky, dekorace. A právě ty Íránci využili. Na první pohled sice víte, že vás tady tahají za fusekli, ale je to svým způsobem zajímavé. Stejně jako ceny – podobné jako v New Yorku nebo Londýně. Za cenu hrníčku kávy tady si můžete jinde ve městě dát opulentní oběd.

Podobná podivnost mě zarazila v Lonely Planet, když jsme připravovali krátkou cestu po Burkině Faso – na mapce města Banfora se kromě banky a benzínky nacházel i další orientační bod - McDonald. Kdo by ho tady čekal? No ale Lonely Planet určitě ví, o čem mluví. Absolutně se mi nevybavil Kábul, a přesně Kábul se mi vybavit měl. V případě McDonaldu se nicméně jednalo o hodně solidní (na africké poměry) restauraci, zajímavě nazdobenou, s několika stoly, pestrým menu a barmanem, číšníkem a nejspíš i kuchařem v jedné osobě, který měl navíc snahu se dorozumět anglicky.

A tak jsme si v McDonaldu dali někdo stylově burger, někdo hranolky, a já, abych neurazil, jsem si dal špagety. Ty se sem tak nějak hodí, k tomu místní pivo, které nebylo bůhvíjak chutné, za to nebylo drahé a při těch teplotách venku rozhodně nemohlo urazit. Spolu s námi místní "Mekáč" navštívili i další bílí turisti ve městě, Francouzi. Francouzi byli vlastně jediní zahraniční turisti, které jsme v zemi potkali. Zřejmě tady dosud funguje nějaká koloniální sounáležitost – anebo prostě Francouzi rádi vyrážejí do zemí, kde se domluví. Pro nás to byl ale trochu oříšek – každý místní automaticky předpokládá, že bílý poutník je Francouz. A ten obvykle umí francouzsky. Nás bylo šest, ale kromě bonžúr a mersí jsme toho moc neuměli, což místní ne vždy chápali. Přestala platit léty potvrzená rovnice bílý=francouzština.

Místní zase neuměli anglicky. Někteří tedy ani francouzsky – jak jsme pochopili, tak učebnice čehokoliv mají ve školách ve francouzštině, takže, pokud do školy chodí, učí se ji tak nějak za pochodu. Bohužel navštěvovat v Africe školu pořád ještě není povinnost, ale spíš privilegium. Afrika je nicméně natolik zajímavá (právě proto, že je téměř neobjevená), že se tam musíme podívat znovu. A pojedeme autem. Favoritem. Favoritem do Afriky.