Las Vegas v kazašské stepi

Za prodlouženými "eurovíkendy" vyrážíme v předvánočním období nejčastěji do okolních zemí, do Paříže či Londýna, za kulturou a památkami. Co takhle pro změnu vyrazit do města postaveného na zelené louce, kde žádné památky nejsou?

Boom nízkonákladových aerolinek přinesl i k nám do střední Evropy netušené možnosti. Za dvě hodiny můžeme být v Itálii, Anglii, Francii nebo Skandinávi. Za tři kdekoliv v Evropě. Nízkonákladové aerolinky ale pochopily, že nejen Evropou živ je člověk a nebojí se expandovat lehce za "naše" evropské hranice. Za několik málo tisícovek se tak můžeme podívat do Maroka, do Emirátů, Izraele, Jordánska, na Island, a v poslední době i na východ - do Ruska, Gruzie, nebo jako v našem případě, do Kazachstánu.

Když Sacha Baron Cohen vybíral zemi, do které zasadil přisprostlého reportéra Borata Sagdiyeva, nemohl vybrat lépe. Kazachstán je země tak velká, že o ní musel slyšet úplně každý. Přesto natolik neznámá, že kromě kosmodromu Baikonur a bývalého hlavního města Alma Aty (Almaty), o ní málokdo, v době vydání filmu, věděl něco víc.

Od filmu s kazašským reportérem Boratem na cestě po USA uběhlo více než deset let a mnohé se změnilo. Mnozí z nás tuší, že Astana není jenom název stáje cyklistů velkých jmen jako Contador, Vinokurov nebo Kreuziger, ale především novým hlavním městem země. Kazachstán, který film nejprve odsoudil, záhy zjistil, že se mu zdesateronásobil počet žádostí o turistická víza. Astaně bylo přiklepnuto pořádání mezinárodní výstavy Expo 2017 o energii budoucnosti. Takto masová akce přinesla pro město nebývalá pozitiva. Petrodolary do rozvoje se jenom hrnuly, a město, založené před dvaceti lety ve stepi nedaleko zoufalého sovětského sídliště Celinograd (na několik let pak Akmola), má dnes milión obyvatel. Původní Celinograd je jen jedním z jeho okrajových sídlišť.

Pozitiva Expa 2017 jsou tu ale i pro zahraniční turisty. Pro řadu zemí, včetně ČR, byla zrušena víza, potřeba pozvání, registrační povinnost a podobné relikty SSSR, na které často narážíme v jiných postsovětských republikách, zejména právě v regionu střední Asie. První s jejich rušením začal Kyrgyzstán, a teď to vypadá, že k jejich znovuzavedení nesáhne ani Kazachstán - Expo skončilo, my jsme ale stále mohli přijet jenom s platným pasem.

Možnost blýsknout se před celým světem vedla k rozvoji turistické infrastruktury, přibyly autobusové linky, vyrostlo množství turistických atrakcí, které měly a mají, podobně jako v Dubaji či právě Las Vegas, nahradit neexistující historické památky. Chybí jenom metro, ale vůbec bych se nedivil, kdyby se do pár let začalo stavět a do roku 2030 se městem proháněly tři čtyři linky. Vznikají muzea, kulturní domy, opera, obchodní centra západního střihu. Ve městě jako houby po dešti rostou hotely známých západních řetězců, vznikají - po vzoru emírů a šejků - atrakce pro turisty i místní - akvaparky, dinoparky, oceanária, věci, jaké v regionu nebyly a nejsou široko daleko.

Město je pečlivě plánované, rozrůstá se všemi směry, postupně pohlcuje původní Celinograd na protějším břehu řeky Išim, kde dochází k postupnému nahrazování socialistických sídlišť jak je známe moderní zástavbou. Nové letiště vzniklo dostatečně daleko od centra města, aby nebrzdilo jeho rozvoj, vzniklo nové nádraží, které je dnes na samém okraji metropole, nicméně dříve nebo později se dočká svých pasažérů i mezinárodních spojů. Astana rozhodně může mít, díky své geografické poloze mezi Evropou a východní Asií, ambice velkého přestupního uzlu po vzoru arabských metropolí jako je Dauhá, Dubaj nebo Abú Dhabí. Pět-šest hodin letadlem do Evropy, pět-šest do Koreje, Japonska, do Číny i méně.

Začíná to vypadat, že současný "odjakdživa" prezident Nursultan Nazarbayev je ze svých kolegů, sovětských aparátčíků, kteří si v posledních dnech Gorbačevova režimu rozebrali středoasijský region, jedním z těch osvícenějších. Nebo se jen poučil z chyb svých bývalých soudruhů Karimova a Nijazova.

Otevření se světu a orientace nové zdroje energie je rozhodně krok správným směrem a v dlouhodobém důsledku pomůže i zaostalému venkovu, byť se dneska megalomanské investice do hlavního města mohou jevit vyhazováním peněz. Pokud hlavní město připraví zázemí pro zahraniční investory, tak ti průbojnější, kteří se nových výzev bát nebudou, s sebou přinesou kapitál a technologie, a nabalí na sebe další, méně průbojné firmy, a další zdroje, lidské i finanční. Bude se pak třeba zaměřit na rozvoj infrastruktury, regionů, turistických destinací, a v konečném důsledku to pomůže všem. A tak Astana, potažmo celý Kazachstán, bude snad i vzorem pro ostatní státy v tomto stále poměrně zaostalém regionu.

Nedělám si iluze o tom, že postsovětskou "demokracii" jednoho muže nežene vpřed i jiná hybná síla: nepotismus, korupce, a že velká část investic je nesmyslná nebo končí v kapsách nenasytných státních úředníků navázaných na vládní aparát. Větší otevření země ale i s pomocí zahraničních investorů přinese větší kontrolu, větší poptávku po reformách. Následující větu je třeba chápat s lehkou nadsázkou: Je možné, že Cohenův film Borat byl první z nich. Malým kamínkem koulejícím se ze svahu dolů.

V příštím článku bych se chtěl věnovat našemu subjektivnímu vnímání města, míst, která jsme navštívili, a možná i tomu, že všechno není tak růžové. I za fasádou ze skla a ocele se totiž mohou skrývat poměrně nechutné turecké záchody.