Kontrolní kontrola kontroly - část 1/2

Po strastiplné cestě z Budapešti do malijského Bamaka máme dost. Jsme unavení, vyčerpaní, špinaví, a navíc ve dvou lidech vláčíme metrák bagáže. Na poslední chvíli jsme kupovali nové letenky a už nemáme sílu. Zbývá pár kontrol...

Skončila rally Budapešť-Bamako, ročník 2015. Desítky týmů se potřebují nějak přesunout domů, do různých koutů Evropy, i jinam. Ti, kteří na místě prodali své monoposty a jiné vehikly, musí letecky. Jen velmi málo evropských měst má přímé spojení s Mali. Někteří už odletěli přes Paříž, ale hodně nás čeká na odlet do Lisabonu, a odtud dále na starý kontinent.

Pět hodin do odletu jsme stále ještě na hostelu. Překupník aut (který nám nepomohl prodat auto, kterým jsme sem přijeli) nám vyhrožuje vším možným, protože mu za nic nechceme dát provizi. Že prý si pro nás ráno přijde. OK, přijď. Už je nám všechno jedno. Dáváme si večeři a jedeme na letiště. Taxík v pohodě, za rozumný peníz jsme my a posádka druhého vozu na vstupní bráně letiště. Začíná nekonečná série kontrol:

1.) Kontrola u branky mezi parkovištěm a letištěm. Místní se tlačí, ochranka letiště kontroluje, kdo opravdu letí a kdo je jenom čumil/příbuzný/brácha/kámoš... Jakožto bílé huby procházíme bez povšimnutí.

Do fronty, vyplnit dva papíry: Emigrační kartu, a dotazník k aktuálně populární ebole.

2.) Kontrola ebolového dotazníku a kontrola tělesné teploty, laserovým teploměrem ke spánku. Nezasvěcený pozorovatel z dvaceti metrů by řekl, že každého u vstupu na letiště tiše zastřelili.

3.) Kontrola zavazadel u vstupu na letiště rentgenem, spojená s kontrolou letenek. 

Fajn, jsme v odbavovací hale. Nevypadá nijak hrůzně, letiště je velké přibližně jako v Ostravě. Čekali jsme to větší. Pět nebo šest odbavovacích přepážek, dostatek laviček. Sedáme a čekáme. Zdravíme se s dalšími týmy, v podstatě polovina posádek se vrací letadlem z Bamaka, čtvrtina z Dakaru (po naložení aut do kontejneru), a čtvrtina po vlastní ose. Je tady bankomat (nefunkční), a WC (funkční), jinak nic. Tedy ještě kancelář Royal Air Maroc, ale nefunkční. Hypnotizujeme check-inové tabule, až se nám hypnóza podaří a otevře se přepážka TAPu. Jdeme jako jedni z prvních.

4.) Kontrola, jestli máme letenky na let, který odbavuje check-in, ke kterému míříme. Máme! Pro jistotu kontrolují i pasy a dost si to užívají, zejména důkladně porovnávají s pomocí baterky černočerné fotografie v pasech místních nefalšovaných mouřenínů.

5.) Check-in. Kontrola pasů a letenek. Zavazadla odjíždějí kamsi do útrob letiště. Kolegové Češi, Suzukáři, ukecali exit. My tedy ústně taky, podle čísel sedadel to ale nevypadá. Nevadí, jsou to jenom 3+3 hodiny letu.

Jsme volní (tj. nemáme bágly). Ve dvou lidech máme ke sto kilům zavazadel. Naštěstí je (nebo tehdy byla) možnost zdarma na linkách Afrika-Evropa převézt dvě odbavená zavazadla na hlavu. Vezeme zpět hromadu náhradních dílů a nářadí, a to se pronese. Zbyl nám každému jenom batoh, a s tím se hned lépe operuje.

6.) Pasová emigrační kontrola. K tomu není co dodat. Zatím. Prostě razítko, odevzdat kartičku vyplněnou u vstupu na letiště a jsme z Mali pryč. Tedy... však to znáte, opustili jsme Mali, ale jsme pořád v Mali.

7.) Kontrola pasováka, resp. toho, že máme v pase razítko z kontroly (6) a boarding pasy, a hlavně že pasovák dělá svou práci svědomitě.

8.) Kontrola kontroly pasováka, resp. toho, že týpek, který nám před třemi metry kontroloval (7) v pase razítko a boarding pasy, dělá svou práci svědomitě.

9.) Rentgenová kontrola báglu a rám. To už známe, taková klasika i v civilizaci.

10.) Ruční kontrola zavazadel. Nikoliv namátková, ale pěkně všem. Rozborka, tahle kapsa, vytáhnout tohle a támhle to. OK, tohle, co to je? Tejpa. Nelze, tejpa pryč. Tuhle kapsu, zrcadlovka, kamera, proč, proto, OK, good, další.

Po schodech nahoru do odletovky. Další čekání. Letadlo má evidentně zpoždění už na příletu a přestup v Lisabonu bude náročný. Máme tam hodinu deset. V bufetu za nekřesťanské peníze kupujeme hnusné jídlo a pití. Ceny jako v Praze. V Praze na letišti. Kvalita jídla jako v hospodě "U smradlavé hlávky zelí" v Koňoprdech. Vyloženě se těšíme na jídlo v letadle. Jídlo a sedačku. Je po půlnoci a máme dost.

Letadlo naštěstí přilítá, vidíme, jak lidi vystupují, a začíná nástup.

11.) Kontrola teploty, jestli se nám náhodou od poslední kontroly o patro níž nevyvinula ebola. Dobrý.

12.) Brána. Neuvěřitelně pomalý proces. Naložit asi 120 lidí do Airbusu 319 trvá víc než hodinu, a to jenom na bráně. Za bránou se jde po schodech dolů k autobusu. Nečekali byste žádnou zradu, ani my jsme ji nečekali. Ale...

13.) Kontrola palubního zavazadla. Rozborka, všechny kapsy, vyskládat na stůl. Kamera. Jak to točí? Ukaž! Nechceš mi ji prodat? Nechci. Sborka.

Nastupujeme do autobusu. Logika letiště praví, že dvě, obě dvě, slovy všechny dvě brány, mají každá svůj autobus. Před bránou A stojí letadlo. Před bránou B stojí letadlo. Bus od brány A vozí lidi do letadla před bránou B. A naopak. Křižovatka smrti. Po osmi vteřinách střemhlavé jízdy jsme u cíle. Brzdy kvílí. Vystupujeme a nastupujeme. Teoreticky by teď mohlo dojít na 14.), ale letušky na to nemají sílu. Suzukáři sedají na svá místa u exitu, a ukazují nám týpka, co si čte noviny. Koukám na to. Je dobrej. Noviny jsou ve francouzštině. Tu neumíme. Je lepší než my. Umí číst noviny vzhůru nohama.

Jdeme dál. Na našem místě sedí místňák. Tvrdí, že má na místo palubák (rozuměj boarding pass, palubní vstupenku). Má, ale je to palubák na let Lagos-Accra. Vysvětluju mu to. Až to pochopí, hledá jiný. Bamako-Lisbon. Jiné místo. Tam zas sedí jiný místňák. Nemám na to sílu. Letadlo nevypadá plně, a tak jdu za letuškou. Chápe situaci, asi není v Africe poprvé. Prý přijede ještě jeden autobus, ale opravdu není plno a máme si pak sednout, kde bude volno. Blokujeme každý jednu trojku, a vyjde to, jedna zůstala volná. Hned za přepážkou oddělující luxusní prostor od prostoru luxusního o poznání méně. Ikdyž... 

Máme štěstí, přepážka oddělující třídy je posunutá o řadu dopředu, takže sedíme v pseudobusiness sedačkách, prostřední je zrušená/přestavěná na větší opěrky, a i na nohy je víc místa. Výhra? Pořád se nějak nehýbeme. Nějaké hlášení. "Huš kaktuš letadluš pěknuš kukuš." Hm… Anglicky standardní kecy, "Welcome aboard". Nic se neděje. Popojíždíme a zastavujeme o kus dál. Půl hodiny. Mnichov v Lisabonu nestíháme, i kdyby měl tenhle samoljot pár motorů navíc. "Letadluš problemuš technikuš. Delayuš." Usínám. Rozhlas. "Problemuš technikuš navratuš kterminaluš". Popojíždíme. Zase usínám. Zase rozhlas. "Východuš zletadluš terminaluš huš huš huš."

Jdeme do nějaké divné místnosti, pak chodbou do odbavovací haly. Tady je už mrtvo. Nikdo moc neví, co s náma. Jsme tak vyšťavení, že to bereme se stoickým klidem. Na rozdíl od místních černochů, kteří jsou nervózní až verbálně agresivní. Za půl hodinky se začínají tvořit Černochovy seznamy. Organizujou to dva týpci, těžko říct, jestli jsou od TAPu nebo od letiště. Anglicky z nich umí jenom jeden. Až se hordy rozprchnou, tak se taky zapisujeme. Prý máme jet na hotel a budou nám volat, co dál. No tak to jsem zvědavý. Jdeme před halu. Všichni už odjeli, zbyli jsme si tady my čtyři a týpek, co organizuje odvoz.

Druhý díl článku