Kdo je to cestovatel? Člověk, který cestuje? A kdo je pak turista? Člověk, který chodí na horské túry? Nebo je turista člověk, který se jezdí válet na All-Inclusive do Řecka nebo Egypta? A kdo je to pak ten cestovatel?
Kam musíme dojít, abychom překročili onu hranici? Kde a kdy se z člověka-turisty, který jezdí na dovolenou, stane člověk-cestovatel, který by potřeboval pár dní dovolené na zotavenou po návratu z cesty?
Příliš mnoho otazníků, asi bych měl ukončit jednu větu tečou na konci věty. Příliš mnoho otázek a příliš málo odpovědí. O mě někteří říkají, že jsem cestoval. Pro mě je ale cestoval pan Zikmund nebo pan Stingl, žijící legendy s hromadou knih na kontě, pánové, kteří v zámoří strávili značnou část života a umí o tom poutavě vyprávět.
Už o mě dokonce chtěli napsat "známý cestovatel". Já se tak necítím a bráním se tomu. Mám posvátnou úctu ke všem, kteří v oboru zvaném "cestování" něco dokázali. Co jsem dokázal já? Napsal jsem možná článek do cestovatelského časopisu, možná se mnou byl rozhovor v novinách, možná jsem o svých cestách jednou blábolil něco do rádia. Ale dělá to z turisty cestovatele?
Možná je cestování povolání a turistika koníček. Nesmírně fandím všem, kteří si cestováním dokáží vydělat peníze: dělají průvodce, natáčí filmy, jsou schopní je prodat, píší knihy, které opravdu lidi zajímají, kupují si je a čtou je; nebo ti, co vypráví, a lidé je poslouchají. Ti co píší články do časopisů na běžícím páse, fotí neuvěřitelné obrázky z míst, kam lidská noha jen tak nevkročí, a ještě neuvěřitelnější z míst naprosto všedních, jen viděných jinýma očima. To už se ale od cestovatele dostáváme k fotografovi...
Jsou chvíle, kdy nechci být cestovatel. Chci být ten turista užívající si klid egyptského resortu v zimě, když všichni ostatní turisti odjeli, a mít moře a zejména svět pod jeho hladinou jenom pro sebe. Občas ale chci být ten cestovatel, který vyrazí za hranice všedních dní, do míst, kam běžné cestovky turisty nevozí, na daleký jih či sever bez stromů a památek, nebo do míst, kam se nejezdí. Do pouští, měst zmítaných nepokoji, míst, která známe jen z obrazovky, ale nenapadlo by nás tam jezdit, nebo míst, na která už zanevřela i televize a tisk. Do měst, o kterých se nemluví, byť jsou svým způsobem zajímavá a mají co nabídnout - byť jen ten pocit "tady jsem jediný turista/cestovatel široko-daleko". Chci sbírat náměty na další články, protože psát o krásách chorvatského pobřeží jednoduše neumím.
Možná je to jinak. Možná by se "cesty podnikající" veřejnost měla dělit na cestovkáře a samostatňáky. Cestovkář je jasný, je to člověk, který nemůže, neumí nebo nechce cestu řešit, a nevadí mu za to zaplatit. Chce mít jistotu, že v případě problémů mu bude podána pomocná ruka, a když to dovedu ad absurdum, že ho na cestě cestovka nenechá zemřít a postará se o něj. Samostatňák tak trochu vyhledává přesně tu nejistotu, kterou cestovkář nesnáší. Zajistí si letenky, přejezdy, hotely, a je jedno jestli předem nebo na místě - v obou případech se může stát, že letadlo nepoletí, autobusové nádraží nebude existovat a jediný hotel široko daleko bude mít plno. Pak přichází samostatňákova chvíle. Splašit internet a zázemí vyhřátého mekáče, a problém řešit. A vyřešit. Nebo nevyřešit, a prostě ho přejít. A jít dál.
Nejsem turista a prohlásit se za cestovatele si z úcty k velikánům netroufám. Asi budu ten samostatňák. Protože mě to tak baví. Protože i do toho Egypta se dnes dá dojet bez cestovky, a to levněji, než s ní. Jen je třeba se tomu věnovat. Brát cestování ne jako dovolenou, tj. odpočinek od práce, ale jako koníčka. Lidi sbírají známky, chodí hrát squash a chodí do divadla po práci, protože je to baví. Cestování nemusí být dovolená.
Cestování může být koníček, který lidé provozují stejně tak doma nad cestopisy jiných, internetem a mapou, jako na místě za volantem opelichaného Logana na okraji Sahary. A možná právě lidé, kteří neberou cestování jako dovolenou, se stávají cestovateli.
