Jedna noc v Káhiře a Havaj s olivami

Největší město v "okolí", nějakých deset, možná dvacet miliónů obyvatel. Špína, chaos a hluk. Chceme se tam na chvíli zastavit a podívat se, jestli pod povrchem nenajdeme někde nějaké čisté, spořádané a tiché místo. A našli jsme.

V minulém článku o cestě za pyramidami jsem lehce zamlčel, resp. vypustil, jednu drobnost - nejeli jsme rovnou k nim, ale přijeli jsme do Káhiry už večer s tím, že přespíme - pokud nás teda policie někde na cestě neotočí - a večer si projdeme centrum, ráno křesťanskou čtvrť, pak pojedeme na pyramidy a odpoledne zpět do "civilizace", Egypta pro turisty, do Hurgády.

Na kraj města přijíždíme po superdálnici od východu se západem slunce. Netrvá to dlouho, a prázdnou pětiproudovku vystřídají zmatené dvouproudové "jižní spojky" a "magistrály", světlo vystřídá tma, a spořádaný provoz nahradí chaos. O Káhiře se ví, že řídit tady je jeden z největších adrenalinů. A ona je to pravda. Řídil jsem v Marakéši, Damašku, Jeruzalémě a jiných podobných arabských městech, všechna ale byla ne poloviční, ale spíš desetinová. A všichni někam spěchají. Neexistuje tu snad ani jedno auto, které by nemělo nějakou odřeninu, promáčklinku, prasklý reflektor či nárazník nebo alespoň pomuchlanou espézetku. Auta jsou tady spotřební zboží. Obvykle z minulého století. Nikdo se tady s nikým nemaže.

Jediným funkčním pravidlem dopravního provozu je, že se jezdí v pravo. Semafory tady jsou, ale pro velký úspěch, a hlavně aby zbytečně nebrzdily provoz, jsou obvykle vypnuté. Naštěstí. Místní způsob řízení není s tímto moderním mechanismem kompatibilní a nás by to zbytečně mátlo. Kruhových objezdů je málo, a přednost má ten, kdo má zrovna větší odvahu sešlápnout plynový pedál.

Není nějaký super provoz, až na jednu zacpanou estakádu to docela jede, i tak nám ale trvá více než hodinu, než se nám podaří dojet na náměstí Osvobození, tj. slavný Tahrír. Záměrně jsme si přes mobil našli hotel právě tam (resp. asi 200 metrů od něj), protože jsme prostě chtěli bydlet v centru, zaparkovat a centrum si projít. V mobilu to vypadalo jako jasná volba. Za dobré peníze velký pokoj, s dobrýma recenzema, hezkýma fotkama, parkovným a snídaní v ceně... prostě příliš dobrá nabídka, než aby to byla pravda.

Hotel jsme našli, ale parkoviště ne, a tak necháváme auto na ulici a jdeme na recepci. Vypadá to tady zvláštně. Ptám se, co s autem, prý dejte mi klíčky, Ahmed vám ho zaparkuje na parkoviště. Nu dobrá. Borec si bere pasy, klasika, něco někde zapisuje, kopíruje, hledá v počítači, a pak cosi že musíme jít tady s pohůnkem, že v téhle budově už nejsou místa, že jsme si udělali rezervaci pozdě, ale to nevadí a budeme bydlet v jiné budově. Ahmed je zpět s klíčema a pohůnek vyráží chůzí nikoliv loudavou.

Po pěti minutách jsme v úplně jiném hotelu. Znovu pasy, čekání, vyplňování papírů, které jsme úplně zbytečně vyplnili je prve. Jdeme na pokoj, ale ten má všechno, jen ne tři samostatné postele a 40 metrů čtverečních. Ptáme se, co to jako má sakra práce himlhergot krucajselement. Tohle ne, to nám za to nestojí. Vrátit prachy nebo nám dejte ty pokoje alespoň dva.

Po chvilce dohadování tří mladíků na recepci v arabštině (které pohříchu nerozumíme) jdeme s pohůnkem na třetí hotel. Zase doplňovačka, skenovačka a kopírovačka. Pokoj je sice pořád mrňavý, jsou tady ale tři postele a už máme handrkování a prohlídek interiérů koloniálních budov s průvodcem dost, tak se konečně po více než hodině ubytováváme.

Začínáme chápat, že existují tři Egypty. Egypt přímořský, kam starověká civilizace nezasáhla, donedávna tam nic nebylo a dnes je to uměle vytvořená zlatá klec pro turisty hotelů, restaurací, obchodů a atrakcí pro turisty, kam se ale díky luxusnímu potápění vracíme a chceme dále vracet. Ten pravý Egypt je úzká nudle podél Nilu od Asuánu k jižní hranici Káhiry. Přelidněný, ale relativně klidný kraj zemědělců, cukrové třtiny, traktorů a čajoven, sem tam okořeněný větší či menší porcí staroegyptských chrámů v různém stádiu rozkladu či rekonstrukce. No a ten třetí teď máme všude kolem. Zmatený, kde neplatí žádná pravidla. Káhira je stát ve státě a byť hlavní město je vždycky tak trochu jinde než zbytek země, tady je to extrém. 

Kontrolujeme, na kterémže parkovišti je naše auto (abychom ráno trefili a nehledali). Není to zrovna parkoviště, spíš taková slepá ulička s hlídačem u vjezdu. No řekněme, nebudeme to reklamovat a budeme doufat, že našemu povozu dvojjediný Bůh místních muslimů i křesťanů, a hlavně ten hlídač, zajistí bezpečnost.

Byl by pomalu čas k večeři ale schválně ji odkládáme, neboť je nám jasné, že než bychom dnešní pouť ukončili, měli bychom hlad znovu. Tak si jen dáváme něco malého k občerstvení a dobře osvětlenou tmou místních ulic vyrážíme na Tahrír, resp. k Egyptskému muzeu. Jeden z nejčastějších důvodů, proč běžný turista zajíždí do centra, je právě - po pyramidách - nejslavnější turistická atrakce se sbírkou místního umění, tedy umění těch místních, co tady žili před tisíci lety.

A už dlouho to platit nebude. Egyptské muzeum se pomalu stěhuje do nové, monumentální, budovy nedaleko pyramid, a současná historická budova se pomalu vyprazdňuje. Vyprazdňují se asi i rozsáhlé depozitáře, protože nová budova je opravdu obrovská, je to podobné jako přestěhovat Náprstkovo muzeum do budovy muzea Národního. Lze to, ale bude třeba něco přidat. Pro nás z celé této anabáze nicméně plyne, že muzeum vidět nechceme, resp. nechceme vidět teď, a počkáme si až na otevření areálu nového.

Přecházíme přes Nil, ulicí barevných světel, luxusních hotelů západních značek, plnou přeplněných autobusů a troubení automobilů. Dostáváme se do Gízy. Káhira, resp. to, co si my představujeme pod Káhirou, je totiž slepenec dvou měst, Gízy a Káhiry. Egyptský Frýdek-Mistek. Gíza není část města v okolí pyramid, Gíza je celá (matematicky řečeno menší) polovina města na západním, levém, břehu Nilu. Pyramidy jsou odsud pořád dobrých 10 kilometrů vzdušnou čarou. Něco jako z Kampy na letiště. 

Procházíme hlavní ulicí, kupujeme nějaké suvenýry a svačiny na cestu, a pak zapadáme do solidně vypadající pizzérie. Tedy... vypadá to jako fast food, ale dělají tady pizzu. A lazaně. A špagety. A tak nějak vůbec všechno. Ale mají tady jídelníček v latince (netroufám se říci, že v angličtině), a protože je tady i pizza Havaj (je to hnus velebnosti, já vím, nemusíte to psát do komentářů), není co řešit. Pizza za bratru padesát korun, vybíráme každý jednu. Proč?

Pizza je pro mě etalón jídla. Je jen málo zemí, kde ji neseženete. Pizza mi říká o daném místě víc než jakékoliv jiné jídlo. Tak jako vinař rád ochutná místní víno a udělá si o zemi obrázek. Vím, že místní jídlo bude určitě něco jiného, určitě bychom na různých hipsterských aplikacích našli desítku lepších hospod, s výborným hodnocením... ale my chceme, jako vždycky, jídlo které chodí kupovat místní. A tady to frčí. Poslíček na motorce zrovna odjíždí, na baru už čeká týpek na svých pět krabic na odnos. Dole sedí lidi, nahoře sedí lidi. Takové podniky máme rádi. Místní podniky. Ne kostku ve skluzu za 39€.

A taky jsme samozřejmě nedostali zážitek za 39€. Pizza byla průměrná, vlastně to tak úplně nebyla italská pizza. Byla Egypská. Ale hlavně to nebyla Havaj. Už jste někdy viděli na Havaji olivy? Ne? Já taky ne. Ale to by mi až tak nevadilo, byť olivy úplně nemusím. Ale co ananas? Kde je ananas? Co je to za pizzu bez ananasu? Učíme se novým věcem. Poprvé v autě s volantem vpravo jsem se naučil, že blinkry nemusí být vždy na levé páčce. Vím to, a už mě to nepřekvapí. A hlavně to pro mě není berná mince. Teď už vím, že, ač je to nepravděpodobné, může existovat Havaj bez ananasu. Stejně tak určitě může existovat Quatro Formaggi bez sýra, a vegetariánská slaninová. Svět je najednou barevnější.

Je ráno a my po šesté opouštíme hotel a míříme z náměstí Tahrír metrem k jihu, jen několik, čtyři nebo pět zastávek, do koptské čtvrti. Koptů, egyptských křesťanů, starodávné odnože nikoliv nepodobné řeckým, případně pravoslavným tradicím, žije v Káhiře přes milión. Jejich město, maličký "Jeruzalém" uprostřed muslimského megaměsta, je v podstatě skanzenem. Je nám jasné, že běžní Koptové žijí jinde. Jistě ne tady, za bránou s otvíracími hodinami a vstupným. Co naplat, ve Zlaté uličce taky turista nepotká reprezentativního průměrného Čecha.

Máme čas a tak procházíme okolní čtvrti. Víme, že někde v Káhiře existují hrozné slumy a čtvrtě, kde statisíce lidí živoří mezi hroby hřbitova El Arafa, Města Mrtvých. Určitě bychom se rádi podivali i tam, ale na to teď není prostor, zejména ne teď v období pandemie. Ostatně celkem nám stačí i čtvrtě v okolí turistického starého koptského města. Špína, odpadky, rozpadlé chodníky, bosé děti, kočky, psi, zápach shnilé zeleniny, roušky v bahně, rozpadající se auta a některá na hromadách jako zásobárny náhradních dílů. Čtvrtě schované za opravenými fasádami domů nebo zdmi s krásnými mozaikami, které chudobu oddělují od moderní silniční tepny a historické tepny vodní, veletoku, který po staletí sloužil k dopravě všeho možného a nemožného, a dnes s sebou odnáší do hlubin sto kilometrů dlouhé a sto kilometrů široké delty a Středozemního moře i tuny odpadu.

Zpět k metru a do koptské čtvrti, kde procházíme nějakým podchodem a najednou... ticho. Ocitáme ve světě kostelů, knihkupectví s publikacemi ve všech jazycích světa - včetně češtiny - v tichých uličkách a otevřených kostelích, kde ani nevíme, zda být můžeme, protože jsme nikde nic neplatili, ještě není oficiálně otevřeno, a místní, tu prodavač, tu metař, nás sice pozorují, ale nic nenamítají. Jen jeden mnich se podíval na hodinky a pak nám dal nám dvě minuty na rychloprohlídku nejznámějšího z kostelů. Na terase jiného z nich už ale hluk vlaku metra, které tudy jezdí po povrchu, dává signál k návratu. Je totiž před devátou a v devět máme být v hotelu na snídani.

Snídáme na střeše desetipatrové budovy, která prošla mnoha rekonstrukcemi. Hotel zabírá deváté a desáté patro jakési nástavby. Vlastně i osmé, ale tam je jen recepce. Jezdí sem nový výtah, který je pouze pro hotel. Náš čip ale nefunguje - a nám to nevadí - a tak jezdíme výtahem pro místní, původním, starým, nesoucím na stěnách vyrytá svědectví času. Jezdí jen do sedmého patra - původně nejvyššího.

Káhira je město vysokých domů a střech. Domů s umouněnou a oprýskanou fasádou, střech plných reklamy a lesů nekonečných antén a satelitů. Přesto má Káhira své kouzlo, a určitě se sem ještě chceme vrátit. Nevíme ani proč. Asi "genius loci". Teď už ale musíme běžet - pro auto - a frčet k pyramidám.