Jak roste rýže

Nejlepší věci bývají zadarmo. Vstupné do většiny čínských památek je drahé, a často pro nedostatek informací musíte sáhnout po lokální cestovce, která vás na místo doveze a zajistí lokálního průvodce. Jedna z nejlepších, nejvíc "Čínských", zajímavostí, je ale rýže. Pěstuje se i v Evropě, ale vidět ji "růst před očima" uprostřed Číny, je jeden z nejlepších zážitků, který jsme si odvezli. A navíc tak trochu zadarmo. Stačí se jen dostat na čínský venkov.

Celou cestu Čínou, čtrnáctidenní poznávací okruh, se nám podařilo absolvovat na vlastní pěst. S trochou přípravy a zkušeností jsme se dokázali zorientovat v čínsky psané mapě MHD desetimiliónového města, a dokonce využívat autobusy na základě zastávkových jízdních řádů. Sice to chtělo několik minut

koukat do rozsypaného čaje, do mapy, do svých poznámek, ale snad ani jednou se nám nestalo, že bychom nastoupili do autobusu jedoucího špatným směrem, nebo do správné linky směrem opačným. Stejně tak jsme si dokázali bez větších problémů v cestovce, ale pak už zkušeně i na nádraží, koupit lístek na vlak nebo dálkový autobus kam bylo třeba. Pár základních znaků na lísteček s cílovou destinací, datem, časem, počtem osob a ideálně třídou, abychom minimalizovali doplňující otázky,

na které bychom nedokázali odpovědět. 

Všechno to krásně fungovalo, než jsme dojeli do města Guilin, Mekky turistů, zejména pak čínských. Malé město, kde ani nejezdí metro, jak říkala naše budoucí průvodkyně. Vždyť tady žije jenom sedm set tisíc lidí. Různé jazykové mutace Wikipedie mluví o milionech. Ruská o pěti, ale to mi přijde přitažené za vlasy. Každopádně je to na čínské poměry malé město. Naše poslední zastávka na cestě Čínou, a těšili jsme se, že to tam bude jednodušší.

Opak byl pravdou. První problém bylo už samotné shánění hotelu, s čímž jsme do té doby měli problém jen jednou - v naprosto turisty nedotčeném několikasettisícovém městečku (až se mi chce napsat vesnici) na březích řeky Jang-c’-ťiang. A teď tohle. Všechno super drahé, nebo úplně plné. Až se nám to nakonec podařilo v jednom hotýlku se dvěmi sympatickými slečnami na recepci, které pro případ přepadení čínsky nehovořícími turisty měly sešitek se základními frázemi v angličtině, a pohotovou propisku/ukazovátko. Nerozuměly anglicky ale ani základní slova jako "Airport" a "Taxi".

Vyčetli jsme, že v okolí je toho mnoho k vidění, ale jinak než s pomocí cestovky se tam dostaneme jenom těžko. S pomocí "učitele angličtiny, který si chtěl povídat" se nám podařilo "najít" cestovku. První den jsme si dali výlet mezi rybáře na bambusových raftech po řece Li, a v půlce výletu se nám průvodkyně snažila vnutit za příplatek prodloužení výletu "někam", ale její angličtina byla natolik svérázná, že dodnes nevíme kam. Tak jsme si prohlédli městečko, kde nás rafty vyložily (abych nezapomněl, bambus byl plastový), nakoupili tam suvenýry, a autobusem jsme se vrátili do Guilinu.

Druhý den jsme jeli na rýžové terasy. Ty jsou tradičním způsobem pěstování rýže v horských oblastech jihovýchodní Číny, Vietnamu, a určitě znáte fotky i z jiných zemí jihovýchodní Asie. Výlet byl sice fajn, ale trochu nám lezl krkem průvodce. Najíme se v téhle restauraci, půjdeme touhle cestou, v tolik a tolik je sraz. Když pak v autobuse pro přilepšení začal prodávat laciné kopie parfémů světových značek a dovezl nás na parkoviště, kde řekl, že se jde do vesnice lidí s dlouhými vlasy (skanzen) za dalších x set korun navíc, a my jsme mu řekli, že prostě ne, že to nebylo v plánu, tak nás nechal dvě hodiny čekat na parkovišti.

A to bylo to nejlepší, co se nám mohlo stát. Čekat na parkovišti jsme samozřejmě nechtěli, a tak jsme si udělali výlet do přilehlé vesnice mezi rýžovými poli. Viděli jsme Čínu, kterou před námi betonové džungle měst, železnic, dálnic, letišť a programy cestovek skrývají. Čínu, kde ještě roste rýže. V malém, na malých políčkách. Vzhledem k nadmořské výšce a jižní poloze zřejmě celý rok. Pořád dokola. Viděli jsme, jak místní rýži sadí. Jak roste nízký "trávník". Jak se zvedá, až je připravená na sklizeň. Viděli jsme místní rýži sklízet, sušit, a dokonce nás místní nechali jednoduchým strojem na nožní pohon z klasů mlátit jednotlivé obilky. Čtvero ročních období na jediném hektaru.

Mezi políčky jsme strávili červencové odpoledne a na otázku "Co se ti v Číně líbilo nejvíc" můžeme, stejně jako tisíce dalších cestovatelů říkat, že Velká čínská zeď. Ale tam bylo moc horko a strašně moc lidí. Nebo že Terakotová armáda. Tam se nám opravdu líbilo, protože za cenu stejnou, jako v Praze nebo Vídni uvidíme deset soch bojovníků, jsme viděli všechny.

Ale taky můžeme říct, že se nám líbilo, jak roste rýže. A bude to pravda. Je zajímavé se odpoutat od turistických tras a míst. I když chceme vidět v zemi "to nejlepší", The Best of Lonely Planet, je často dobré si do programu zařadit návštěvu míst, která průvodci neznají. Třeba obyčejné vesnice. Protože tam třeba poroste nějaká ta rýže.