Kdo se na Island vypraví poprvé, pravděpodobně ho nejvíce láká tzv. Zlatý trojúhelník, případně zajímavosti podél okružní silnice č. 1. Západní fjordy ale jsou místem, které si určitě zaslouží návštěvu. Je totiž jiné.
Naše cesta na Západní Fjordy začíná v městečku Bú?ardalur, kam jsme unavení dorazili v minulém článku. Balíme stany a na cestu se vydáváme docela brzy, kolem půl sedmé. I tak jsme spali asi deset hodin a dohnali tak deficit z minulé noci, kdy jsme místo pohodlné karimatky zvolili nepohodlí výstupu na novou místní sopku.
Místní ani turisti ale, zdá se, ještě nevstali. Jedeme 75 minut, než potkáme první auto. Tohle se nám tedy nestalo snad ani na nekonečných pláních botswanského parku Chobe, kde je sice provoz téměř nulový, ale ne úplně žádný.
Zakládáme ranní rituál, který se s námi potáhne až do odjezdu: návštěvu termálního pramene. Ten dnešní je asi nejhezčí. Termální "vana" Hellulaug se nachází kousek před důležitou křižovatkou u samoty Flókalundur, na břehu moře. Je tu malé parkoviště, pár schodů, a bázenek s ideální teplotou 37-38°. Po studené noci (je kolem osmi stupňů, což je plus mínus autobus teplota, do které by měly fungovat naše spacáky) výborná věc. Navíc se super výhledem na moře.
Odbočujeme na silnici 62 a následně šotolinovou 612, až dojedeme na úplný konec ostrova. Nejzápadnější bod Islandu a tudíž nejzápadnější bod Evropy, útesy Látrabjarg. Prší, ale to nás nezastaví, jdeme fotit nějaké ty papuchalky, za kterými se sem jezdí. Je tu ale taky hromada jiných ptáků... nicméně papuchalci jsou exotičtí a tak vůbec neskutečně fotogeničtí.
Na Islandu jsou všechny přírodní památky - gejzíry, vodopády, útesy atp., zdarma. Pokud je ale něco umělé (termální koupaliště, muzeum), pak je ale obvykle cena nastřelená. Míjíme tak cestou muzea o dvou místnostech, kam je vstup třeba za tři stovky na naše. Nic moc poměr cena/výkon. U jednoho z nich jsou ale zaparkované dvě lodě a americké letadlo, tak alespoň fotka z venku.
Další zajímavost po cestě je první islandská kovová loď, která ztroskotala na konci "Patrikova fjordu" (Patreksfjör?ur), kde si spokojeně rezne. Tam je čas i na rychlý oběd a pak jedeme do města Patreksfjör?ur (první vesnice, kterou jsme projížděli, která si s trochou fantazie zaslouží označení město), dobíráme benzín, myjeme auto (benzínky N1 mají obvykle "vapku", tj. samoobslužnou myčku, zdarma) a jedeme dále podél pobřeží fjordů na sever.
Největším překvapením a za mě jedním topů cesty je soustava vodopádů Dynjandi. Máme celkem štěstí na počasí, protože je to jedno z těch míst na světě, kdy uděláte fotku, ujdete pět metrů, a chcete dělat další, protože se vám otevře ještě hezčí výhled. Prostě nádhera. Část trasy je upravená i pro vozíčkáře, kterým se Island čím dál více otevírá. Vyšší partie jsou lehce náročnější, ale dá se dojít až k nejvyššímu vodopádu. Ten sice není tak mohutný jako známé vodopády Gullfoss, Go?afoss, Selfoss nebo mnohé další, ale zato je prostě pěkný. Možná máme štěstí, že trochu zapršelo, ale na fotkách jiných cestovatelů to vypadá, že je hezký pořád.
Cesty tady na Západních fjordech jsou vesměs dobré, nicméně ne všechny úseky jsou obdařeny asfaltem. A zrovna tady kolem Dynjandi jsou ty neasfaltované úseky dlouhé, je jich nějak víc, a jede se po takové hliněné cestě, která, když je mokrá, nám na autě během chvíle vytvořila pořádnou čokoládovou polevu. Jinak to napsat nedovedu: takhle zaprasené auto jsem během půl hodiny ještě neměl. Míříme na sever, do metropole Západních Fjordů, Ísafjör?uru. Umýt auto. Znovu.
Do Ísafjör?uru vede jediný moderní úsek cesty, kompletně přestavěná silnice 60. V jižním úseku, nedaleko městečka ?ingeyri, je postavený nový most, zkracující cestu přes místní fjord, a pak projíždíme novým, v roce 2020 (na dálku po telefonu) otevřeným tunelem, který zkrátil objíždění jednoho poloostrova a tak Ísafjör?ur přiblížil k Reykjavíku o nezanedbatelných 27 kilometrů.
Zajímavější je ale tunel přímo nad městem Ísafjör?ur. Má tři konce (uprostřed je křižovatka, tzv. "téčko"). Větev vedoucí do města Ísafjör?ur je široká, dvoupruhová, ale větve na jih, odkud jsme přijeli, a na západ do městečka Su?ureyri, jsou ale jednopruhové, tj. cca 4 metry široké. Každých asi sto metrů je v tunelu rozšíření, míjecí místo (označené modrou značkou "M" - podobnou našemu parkovišti (P) nebo nemocnici (H)). Máme kliku, že máme přednost - míjecí místa jsou směrem na jih, tj. auta v protisměru - a není jich málo - nám uhýbají.
Jsme tady zvyklí na docela dlouhé a úzké mosty určené pro jedno auto, ale takový tunel jsem ještě neviděl. Větev do Su?ureyri funguje stejně. Tunel je v našem směru jih-sever asi sedm kilometrů dlouhý, z toho něco přes čtyři kilometry jedete touhle hrou na kočku a myš. Nezkušení řidiči se často schovávají na M-parkoviště zbytečně brzy, protože nepoznají, jak je protijedoucí auto daleko. Na vymíjecí místa se taky vejdou asi jen tři nebo čtyři auta. Když jede v protisměru aut najednou víc, tak musíme zastavit my a počkat, až nás přes "emko" objedou. Je to prostě... technická památka a nic bych na tom neměnil.
V Ísafjör?uru dáváme autu zaslouženou vodní lázeň a to nám zbývá už jen hodinka a půl podle fjordů. Abych to trošku ilustroval, ježděním nahoru a dolů kolem fjordů nás hlavní cesta, dlouhá 135 kilometrů, přivede do kempu Reykjanes. Ten je od Ísafjör?uru vzdálený vzdušnou čarou pouhých 35 kilometrů.
Tam už nás čeká další nocleh. A ráno se kousek vracíme, věrni včera založené tradici, k dalšímu z termálních bazénků, které místní připravili. Tenhle je betonový, takový... nehezký... a navíc strašně teplý. Viděl bych to někde k padesáti stupňům. Na mě moc. Ale rozhodně jsme se po nejstudenější noci pořádně zahřáli.
Čeká nás sice dlouhý, ale ne úplně zajímavý přesun zpět do civilizace, na silnici č. 1, která nás dovede... ale to už si necháme na příště.
