Hra na oliheň - ztraceno v překladu

Překládat korejštinu je těžká věc. Korejština prostě funguje o dost jinak než evropské jazyky a ani dabing, ani titulky, nikdy nemůžou být dokonalé. Viděl jsem desítky korejských seriálů, vím o čem mluvím. Povíme si proč.

Když se podíváte do hlubin mého blogu, najde tam články o tom, proč jsem se začal učit korejsky, o tom, jak je to složité, něco o korejském písmu, a hlavně sérii článků o KLDR, což je, s trochou nadsázky, moje srdeční záležitost. 

Po dobu studia korejštiny jsem měl pocit, částečně oprávněný, že mi pomůže koukat na cokoliv v korejštině. A protože Jižní Korea produkuje v podstatě jenom dva žánry: filmy o zombících a popelkoidní seriály typu "kluk z bohaté rodiny se zamiluje do chudé dívky", viděl jsem hodně filmů o zombících a ještě víc seriálů o manažerce a kuchaři, řediteli a sekretářce, dědici impéria a uklízečce... pořád dokola. Případně jsou ještě historické verze: zombíci útočí na palisády nebo je král taky zombík, případně druhá verze: následník trůnu se zamiluje do komorné.

Všechno to dohromady mělo jedno společné: hrozné titulky. Ať už je překládali v dřevních dobách amatéři nebo dnes (snad) profíci streamovacích platforem (viki, netflix...), pořád nedosahovaly kvalit překladů z evropských jazyků. A platí to i pro fenomén posledních týdnů, veleúspěšný jihokorejský seriál Hra na oliheň (Squid Game), který se výše uvedeným tématům vymyká. Čím víc jsem zabředával do tajů korejštiny, tím víc jsem chápal, proč ty překlady nefungují. Korejština je totiž nepřeložitelná. Jednak v ní existují slova a jevy pro korejské věci, které my evropani/američani neznáme (např. názvy her: zkuste jedním slovem vysvětlit cizinci, co jsou hry "Mariáš" nebo "Člobrdo"). Pak ale i celý jazyk funguje jinak.

Korejština má všechno, jenom ne - z našeho pohledu - logický pořádek slov ve větě. Sloveso je na konci, a ke slovesu a podstatným jménům se připojují často dlouhé řady přípon, které vyjadřují úplně všechno - čas, otázku, náladu, sociální postavení mluvčího, sociální postavení poslouchajícího, sociální postavení toho, o kom se hovoří, směr, způsob (oznamovací, rozkazovací), způsob, jakým je činnost prováděna, a mnoho, mnoho dalšího. Ani slova jako "a" nebo "před" nejsou v korejštině nic jiného než připony. V přesně daném pořadí. 

Taková věta se pak dá přeložit doslovně a velmi přesně, bude ale nezřídkakdy v češtině/angličtině mnohem delší, protože budete potřebovat mnohem více slov. To pak v dabingu způsobuje, že postava ještě mluví (otevírá ústa), ale dabérovi už došel text. Nebo opačně, dabér mluví, když už postava mlčí. Nebo se musí text krátit, či si dabér musí pohnout.

Zmínil jsem, že se do "skloňování" sloves - záměrně tomu nechci říkat časování - promítá sociální postavení. Jasně, tykání, vykání, co je to za problém. Pokud jste někdy narazili na japonštinu, tušíte. Pro ty ostatní: naše tykání a vykání je na stupnici od 1 do 10 úroveň 2. Korejština je úroveň 8. Japonština 10. Alespoň mi to tak přijde. Musíte řešit, jak je formální situace. Kdo jste ve vztahu k tomu, na koho mluvíte. Kdo je on ve vztahu k vám. A pokud se bavíte o někom třetím, i to hraje roli. Nejenom v různých příponách a koncovkách, ale i ve slovese samotném. Jiná slova (podstatná jména i slovesa) volíte, když mluvíte s babičkou doma, jiná když promlouváte k davu, jiná při výslechu na policii. A nejsou to nějaká podružná slova. Jinak se řekne "být", jinak "jíst", jinak "spát"; i slova jako "člověk", "dům" nebo "jídlo" mají svou zdvořilejší variantu (úplně jiné slovo).

Další problém, který při překladu činí problémy je, že korejština nemá ráda zájmena. Což o to, oproti ruštině nebo němčině je nemá ráda vlastně ani čeština. V korejštině ale jdeme o úroveň dál. V češtině zájmena vynecháváme, protože jsou poznat podle tvaru slovesa. Přijdeš? Přijde? Víme, jaké zájmeno tam je, aniž bychom to museli napsat.

Já, to je ještě v pořádku. Jsou dvě slova pro "já" v závislosti na tom, s kým mluvíte. Řekněme "normální já" a "ponížené já" (abyste dali najevo, že hovoříte s výše postaveným člověkem). Větší problém je zájmeno "ty". Slovník vám sice řekne, že korejsky "ty" je "no" nebo "tangšin". (Omlouvám se všem případným koreanistům za použití neortodoxního přepisu do latinky, ale je to tak lepší pro českého čtenáře. Český čtenáři, čti tak jako by to bylo české slovo).

Jenže. "No" můžete použít pouze pokud jste v neformální situaci se známým člověkem (spolužákem, kolegou) na stejné úrovni. "Tangšin" můžete použít pouze v případě, že hovoříte se svým životním partnerem, nebo chcete s někým vyvolat hádku (to v seriálu Hra na oliheň, případně v jiném jihokorejském seriálu, určitě uslyšíte, když si budete dávat pozor). V ostatních případech se musíme použití tohoto zájmena vyhnout - řekneme si jak.

Hodně podobné je to se zájmeny "on" a "ona". Slovník vám sice řekne, že "k" nebo "knjo", ale v reálu se to nepoužívá. Znamená to spíš "ten" nebo "ta", a používá se snad jen ve spojení "k saram" (ten člověk), ve smyslu jak on, tak ona. Když už nevíme, jak si pomoci. Když se třeba ptáme, "kdo je ten člověk na baru", a nic o něm nevíme.

Jinak musíme člověka, a to ve druhé, i ve třetí osobě, oslovit jménem, funkcí v rodině, funkcí ve společnosti, nebo titulem. Něco jako "Synu...", "Mami...", "Pane učiteli", "Pane doktore". Cokoli vás napadne. Na Severu přichází do hry soudruh. Paradoxně je pro mě jako pro zahraničního turistu neznalého místních poměrů mnohem jednodušší se na něco zeptat v KLDR než v Jižní Koreji. Prostě kohokoliv oslovíte "soudruhu..." a je vymalováno. Na jihu musíte o daném člověku něco vědět. Jediná výjimka, která mě napadla, je oslovení "čogijó". To je něco jako "hej vy tam", což se jeví jako naprosté faux pas, ale je to společensky přijatelné např. v restauraci (na číšníka) nebo pokud potřebujete zakčičet na člověka na ulici, kterému vypadla z kapsy peněženka.

Zachází to do extrému, ale naprosto běžně se používá "Dcero moje", "Kimova dcero", "Bratr paní Jo-Džong", "matko (dívky) Ha-Džun". Korejština má neuvěřitelnou sbírku slov pro členy rodiny. Záleží na tom, jestli je bratr/sestra starší nebo mladší - používá se pak jiné slovo. Záleží, jestli je bratranec/strýc z matčiny nebo otcovy strany. Máme hromadu slov pro různé tety a strýce. V čínštině (lehká odbočka) máme i jiná slova pro prarodiče v závislosti na tom, jestli jsou z otcovy nebo matčiny strany. Dokonce máme i jiná slova v jižních dialektech a jiná v severních.

U bratrů a sester záleží i na tom, zda je mluvčí muž nebo žena. Starší bratr muže je "hjung", starší bratr ženy je "oppa". Slovo "hjung" ale muží používají i ve smyslu "kámoš" pro jiné muže ve věku svých sourozenců. Naopak slovo "oppa" ženy používají i pro přítele (boyfrienda), případně potenciálního kandidáta na tuto roli. Někdy ale i jen kamaráda. Stejně tak muži používají slovo "nuna" (starší sestra) i pro jiné ženy podobného věku. Ženy zase používají slovo "onni" (starší sestra). Časté je i oslovení "sonbe" nebo formálnější "sonbenim" pro studenta vyššího ročníku nebo služebně staršího kolegu.

Protože v západních jazycích neexistují ekvivalenty pro tato a další slova, uchylují se překladatelé k tomu, že např. slovo "hjung" nahradí jménem "Han-kjol". To pak často způsobuje, že v původní zvukové stopě neslyšíte ani vlastní jména. Ona tam totiž vůbec nejsou, přestože je vidíte v titulcích.

Časté jsou i různé tituly, které lze buď používat samostatně, např. sonsengnim, což je v podstatě "učitel", ale neurazíte tím ani doktora nebo předsedu šachového kroužku, nebo se jménem, např. Kim Dži-Hung sadžangnim, ředitel Kim Dži-Hung (resp. v pátém pádě "pane řediteli Kim Dži-Hungu"). Těchto oslovení existují desítky pro různé pozice ve firemní nebo šlechtické hierarchii. Ne každá funkce se ale dá použít jako oslovení. Krásný příklad z češtiny: doktor a lékař jsou v podstatě synonyma. Ale už jste někdy pána v bílém plášti oslovovali "pane lékaři"?

Koreština překladatelům neusnadňuje život ani čísly. Mají dvě číselné řady. Jiná slova se používají pro věk, jiná pro patra v domě. Jiná pro hodiny a jiná pro minuty. Jiná pro částky. Tam na víc do hry vstupuje "jiná matematika". Základní "měrnou jednotkou" pro větší čísla u nás je tisíc, a pak milión. Barák stojí dva milióny, výplata je čtyřicet tisíc. V korejštině je základ "man" - deset tisíc, a "ok" - sto miliónů. Všechno se pak počítá na many a oky. Televize třeba stojí 30 manů wonů (300 000 wonů), rodinný domek v lepší čtvrti Soulu stojí třeba 20 oků wonů (2 000 000 000 wonů). Hodně zejména amatérských překladatelů v tom dělá chyby, hlavně tedy ve fanouškovských titulcích na internetu.

Možná si řeknete, tak co, tak místo "čtyři many dva tisíce" řeknu "čtyřicet dva tisíc" a každý to pochopí. Kdyby vám ale někdo řekl že máte zaplatit čtyřicet dvě stovky, taky vám to bude připadat zvláštní. 

Celý špatně přeložitelný mumraj působí překladatelům vrásky ve tváři. Musí to nějak obcházet, protože pokud se snaží překládat vše doslova, působí to komicky: nejsou neobvyklé věty jako "Toto je jeho senior" nebo pro znalé publikum "Večer dorazí můj oppa". Tohle si může dovolit komunita koreanofilů na svých fórech, ale už sotva mainstreamový Netflix. 

A tak musí překladatelé zapojit šedou kůru mozkovou, zjišťují, jak se jednotlivé postavy vlastně jmenují (schválně: viděli jste Hru na oliheň? Zkuste si vybavit jména libovolných dvou postav.). Překladatelé musí být vynalézaví. A přestože novináři často nejsou, buďme k nim my, jako konzumenti obsahu, shovívaví. Nemají to prostě jednoduché.

PS: Několik základních triků, jak pochytit úrovně zdvořilosti v mluveném slově, např. v seriálu:

Máme řekněme třicetiletého muže. Říkejme mu Kim Sang-Hun.

Máma ho osloví "Sang-Hun-a" (-a je - koreanisti mě asi zabijou - něco jako neformální koncovka jmen v 5. pádě).

Kolega v práci ho osloví "Kim Sang-Hun-ši" (-ši je formální koncovka kmen v 5. pádě)

Přítelkyně ho osloví "Sang-Hun-oppa" nebo jenom Oppa.

Mladší sestra ho osloví stejně "Oppa".

Starší sestra nebo bratr nejspíš jménem "Sang-Hun-a".

Mladší bratr mu bude říkat "Hjung".

Podřízený v práci např. "Kim Kwadžangnim" - vedoucí oddělení

Vlasová stylistka jeho mámy (říkejme jí I Do-Yun) ho klidně osloví I-Do-Yun-Adra (synu I Do Yun).

Číšník ho bude oslovovat "Sonnim" (zákazník).

A tak dále. V českých titulcích se ale skoro ve všech případech objeví "Mohl bys(te)..." nebo ty/Vy.

Co se celých vět týče, stačí si dávat pozor na koncovky. Pokud se často objevují koncovky "-ja", "-a", "-o", "-he", jedná se o nejnižší úroveň zdvořilosti. Můžete tak promlouvat k dítěti, na psa, hovořit se sourozenci, spolužáky, po domluvě s kolegy v práci na stejné nebo nižší úrovni hierarchie firmy. Díky: "Kumawo" (w jako v angličtině).

Nejčastější (v Jižní Koreji) úroveň (říkejme ji střední, sázka na jistotu kterou není moc co pokazit) má koncovku -"jo". Prakticky každá věta končí na "-jo". Děkuji: "Kumawojo".

Nejvyšší (běžně používaná) úroveň (nejčastější v KLDR) má koncovky "-mnida", "-mnika" Děkuji vám: "Kumapsmnida". Tahle úroveň se (na severu i na jihu) používá ve zprávách v televizi, při mluvení k davu atp. Třeba proto, že nikdy nevíte, zda posluchačem není i prezident. Nebo nejvyšší vůdce.

A v této nejvyšší úrovni je i oblíbená říkanka z první "Hry na oliheň": mugunghwa kotči piotsmnida (doslovně přeloženo "Ibišek syrský rozkvetl", nicméně v češtině se používá říkanka "cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum").