Je jediné rozumné místo v dosahu, kam má smysl vyrazit v zimě za relativně teplým mořem, sluncem a potápěním. Tím místem je Egypt. A byla by škoda pobyt u Rudého moře nespojit s návštěvou nějakého zajímavého místa ve vnitrozemí.
Jako dítě jsem od známých rodičů slyšel o cestě z egyptského letoviska - mám za to, že šlo o Hurgadu - na horu Sinaj a do Jeruzaléma. Tehdy jsem to bral jako úžasné dobrodružství, asi jsem zrovna četl mou dodnes oblíbenou sérii Ve stínu pádišáha od Karla Maye a cokoliv spojeného s blízkým východem a arabským světem mi přišlo naprosto z jiné planety. Tehdy jsem byl nejdál v Maďarsku, možná Chorvatsku, a hranice Evropy mě ani nenapadlo atakovat.
Uplynulo dvacet let a doba se změnila. Jižní Amerika, Nový Zéland, Čína nejsou nedostupné a navštívil jsem už na desítku arabsky mluvících zemí. Můj dlouhodobý cíl, vydat se z Tuniska do Egypta, Iráku a napříč Tureckem po stopách Kary ben Nemsího, je ale ještě komplikovanější uskutečnit než když jsem ty knihy četl poprvé.
A tak mi nezbývá, než objevovat postupně. Jsou to už téměř dva roky, co jsem poprvé plul po Nilu, Jeruzalém jsem navštívil už drahně let tomu. Kdo máte rádi města s atmosférou, chcete-li, geniem loci, a ještě jste v Jeruzalémě nebyli - přidejte si město na seznam. Při své letošní návštěvě Sinajského poloostrova jsem ale nechtěl vynechat výstup na její nejvyšší horu a podniknout ono úžasné dobrodružství, které jsem si kdysi vyslechl, ale spíš z velké části vysnil. Jako deseti, dvanáctiletému klukovi mi výstup na horu - v podstatě jakoukoliv - připadal stejně náročný, jako výstup na Everest.
Hora má (podle wikipedie) 2285 metrů. Není to tedy žádné ořezávátko, a při představě některého z tatranských štítů, v kombinaci s lednem a předpovědí norských meteorologů, jsem měl docela malou dušičku. Předpověď počasí se ale časem zlepšovala, na vrcholu nemělo mrznout ani foukat vítr, a tak slovo dalo slovo, vyrazíme.
Veškerá romantika putování se rozplynula, když jsme si v obchodě se suvenýry, opalovacími krémy a šnorchlovacími potřebami v našem hotelu objednali balíček, který v sobě zahrnoval taxi z hotelu a zpět a služby nezbytného (byť zbytečného) průvodce, který nás měl z parkoviště u Kláštera Svaté Kateřiny pod horou bezpečně dovést na vrchol hory a zpět.
Dvouhodinová cesta na egyptské poměry neuvěřitelně čistým a udržovaným sedanem nehostinou Sinajskou krajinou nás, přes několik policejních kontrol, dovedla k budce, kde jsme si nad rámec balíčku museli asi za dolar padesát zakoupit vstupenku. Při pohledu na několik zaparkovaných autobusů padly veškeré obavy, že hora bude nad naše síly, byť pořád někde v hlavě hlodal červíček pochybností: třeba jenom přijeli Korejci na prohlídku kláštera, a na vrchol se vydávat nebudou... Ukázalo se, že budou, jen se nejedná o Korejce, nýbrž Rumuny.
Klášter ale leží na úrovni horní stanice lanovky na Sněžku a tak nás nečeká výstup 2285 metrů, ale nějakých sedm set a drobné. To už nezní ani romanticky, ani neproveditelně. Navíc, možná proto, že chcete zažít víc dobrodružství než je nutné, si můžete na cestu nahoru (i dolů) pronajmout velblouda. Toho ale vede opěšalý velbloudář, který je jenom o něco rychlejší než průměrný český pivní turista a tak svezením na velbloudu ušetříte námahu svým nohám, ale možná pocítíte svaly v těle, o jejichž existenci jste neměli dosud ani tušení.
Od kláštera až na vrchol hory vedou dvě oficiální cesty. Pro dobrodružnější povahy s dobrými lýtky jsou zde schody pokání - 3750 kamenných stupňů. Pro nás, běžné smrtelníky, je zde velbloudí stezka překonávající pozvolna prvních 3000 schodů po úbočích hory. Má asi 5 kilometrů a její překonání - v tempu daném velbloudy lehce nepříjemném, ale nikoliv nesnesitelném, nám zabralo 70 minut.
Je čas na krátkou přestávku, nahoře, u velbloudího parkoviště (a několikrát po cestě) je stánek, kde si můžete dát čaj a pokud máte na tomto biblickém místě o něco světštější náladu, třeba i Coca-Colu. Jako já. Zbývá posledních 750 schodů a těm se vyhnout nedá. Pokud nejste Adam Ondra nebo tak někdo. Krpál. Výstup nám trvá asi tři čtvrtě hodiny, každopádně pokud se nebudete flákat, za dvě hodiny od kláštera (který je samotný asi 10 minut od parkoviště) vystoupáte na místo, kde se, stejně jako ve výše zmíněném Jeruzalémě, scházejí a rozcházejí všechna tři hlavní monoteistická náboženství. Starý Zákon i Korán se shodují v tom, že hora Sinaj (v arabštině "Mojžíšova hora") je místem, kde měl Mojžíš obdržet desky s Desaterem.
Na vrcholu hory Sinaj je dnes malý kostelík, malá mešita, koše na tříděný odpad, a krásný výhled. Výhled, který vás možná - stejně jako mě, obere o poslední zbytky iluzí. Iluzí, že hora Sinaj je nejvyšší bod Sinajského poloostrova a nejvyšší vrchol Egypta. Tím je ale hora Sv. Kateřiny, vedlejší, o několik set metrů vyšší kopec. Celou dobu není vidět, schody na vrchol vedou z protilehlé strany a tak horu Sv. Kateřiny uvidíte, až když vystoupíte na vrchol Sinaje. Je to zvláštní, ale přesto známý pocit. Stejný, jako když na D1 po čtrnácti kilometrech skončí stavební práce a vy s radostí najedete opravený úsek dálnice, široký a rychlý, šlápnete na plyn, abyste v dálce před sebou uviděli značky: Stavební práce: 2 km. Nejvyšší povolená rychlost: 80.
Je čas dát si svačinu a zahájit sestup. Zpět dolů ke klášteru. V tom je - jak název článku napovídá - ukryt "hořící keř". Místo, kde měl Bůh skrze anděla v plameni hořícího keře (který ale neshořel) promlouvat k Mojžíšovi a nabádat ho, aby vyvedl svůj lid z Egypta do země zaslíbené. Těžko říci, zda keř, který nám byl označen jako "tohle je ten keř" je opravdu Ten keř. Zlí jazykové tvrdí, že není. Jiní, že sem byl mnichy přesazen odjinud. A další zase, že byl klášter postaven na tomto místě úmyslně, aby se keř ocitl v jeho zahradě. Žádný "wow efect" se ale nedostavil. Prostě keř.
Jsem zvyklý na to, že ve mě cestování boří zažité představy dané mediální masáží, že na základě vlastních zkušeností vím, že Afghánistán není plný teroristů a Palestinci jsou daleko pohostinnější národ než Izraelci, byť nám tisk a televize servírují jedny jako ty zlé, a druhé jako ty hodné. Nejsem ale zvyklý, že si cestou bořím romantické představy z dětství, nebo se to přinejmenším neděje příliš často. Hora Sinaj už pro mě nikdy nebude nepřekonatelným výstupem srovnatelným s Everestem, ale dvouhodinovou vycházkou s poměrně náročným stoupáním pod vrcholem. Jak se v následujících dnech ukázalo, romantických "biblických" očekávání jsem si zbořil více. Google totiž cestu od hořícího keře do země zaslíbené (řekněme k Jeruzalému) dnes vidí taky trochu jinak, než čtyřicet let bloudění pouští: 6 hodin a 36 minut.
Grafika v perexu: www.vectorhq.com
Foto: Jakub Ševčík
