Do Sovětského Svazu všemi možnými způsoby

Postupně jsem navštívil většinu postsovětských zemí. Nedávno jsem si uvědomil, že jsem hranice bývalého SSSR překročil pěšky, na kole, autem, autobusem, vlakem, letadlem i lodí. Kromě podhrabání už mě moc jiných způsobů nenapadá.

Když nastanou prázdniny, okurková sezóna, ve zprávách se vysílají nesmysly, které by si jindy neškrtly, a zaběhlé seriály nabízejí střihové díly, ve kterých někdo vzpomíná na zážitky z předchozích řad. Ač to původně nebyl záměr (tenhle úvodní odstavec píšu až po dopsání zbytku), napadlo mě, že tenhle článek je možná taky takovým střihovým dílem, zprávou o sklizni (či sběru) okurek. Najdete v něm poměrně dost odkazů na starší články. Co s tím nadělám. Níže tedy najdete přehled mých překročení bývalých hranic sovětských republik. Vnějších i vnitřních.

Ukrajina - autem, vlakem, autobusem, letadlem i pěšky

První byla Ukrajina. Jakmile byla zrušena víza, nebyl důvod se tam - tehdy ještě s rodiči - nepodívat. Jeli jsme jenom do Užhorodu a stání na hraničním přechodu nám zabralo víc času, než celý pobyt ve městě. Podruhé jsem byl na Ukrajině cestou do Černobylu, zase autem, a zase to bylo na dlouho. Napříště už raději lítáme (do Kyjeva) nebo jezdíme autem na hranice (směrem do Lvova), přecházíme hranice pěšky a pak využíváme místní dopravu. Do Mukačeva jsme jednou jeli vlakem, asi za 80 Kč přískok přes hranice z maďarského města s hezkým českým jménem "Záhony".

Moldávie - autem a autobusem

Poprvé jsme se, tehdy ještě bez navigace - dostali do Moldávie omylem z Ukrajiny a tak jsme na hranicích prostáli skoro celý den, abychom se přes cca 800 metrů jejich území dostali do Rumunska, kam jsme si mysleli, že přechod vede. Jeden z nejhorších zážitků z hraničního přechodu, celníci nás obrali na fiktivních poplatcích o všechny hřivny, byli jsme tehdy ještě cestovatelské čudly a nechali jsme se. Co už. Zařekl jsem se, že už se do Moldávie nepodívám... ale nevydržel jsem to ani deset let, tentokrát jsme ale přijeli autobusem z rumunského Jasy (Ia?i)... a rovnou pokračovali do Podněstří, samozvané, nikým neuznané minirepubliky podporované putinovským Ruskem.

Uzbekistán - letadlem a pěšky

První cesta do Uzbekistánu proběhla letecky. A letecky jsme se i vrátili, bez toho, abychom viděli hranice. Větší sranda byla ale druhý cesta, kdy jsme přes Uzbekistán pokračovali do Afghánistánu. Přes "Most přátelství" tudy jezdí vlaky, náklaďáky, a místní. Batůžkáři zřídka. Most není vybaven chodníkem, je tady pruh pro vlaky a ten stejný pruh pro auta. Nic víc, v podstatě jdeme po tramvajovém pásu. Při návratu si přechod mezi Termezem a Mazáre Šaríf získal prvenství v kategorii "jediný hraniční přechod, kde jsem kdy musel do naha", a kde kvůli kusu chleba zabalenému v paštúnsky psaných novinách volali překladatelku.

Bělorusko - vlakem a na kole

Při cestě na Ukrajinu před deseti lety jsme vlakem dvakrát překročili i hranice Běloruska - sovětský inženýr nepočítal s rozpadem SSSR, a tak železnice mezi černobylskou elektrárnou a jejím servisním městem Slavutič (zbudovaným jako náhrada za Pripjať) vede po území Běloruska. Druhý pokus infiltrovat Lukašenkovu pevnost byl téměř okamžitě po pootevření dveří: do bělověžského pralesa se tedy dalo dostat z Polska bez víz. Pěšky, a nebo na kole. Zvolili jsme druhou variantu a viděli tak několik zubrů. A dědu Mráze.

Pobaltí - autem a lodí

Pobaltí jsem jsem projel několikrát autem, ale naposledy jsme přijeli lodí z Helsinek. Tedy trajektem. Takže vlastně autem, jenom přes moře. Do přístavu v Tallinu, odkud vede úzká cesta do města na kruhový objezd, který totálně nestíhal. Vyjetí všech aut z lodi zabralo skoro hodinu. Hranicím mezi Litvou a Lotyšskem, a Lotyšskem a Estonskem, se věnovat nebudu - nikdy jsem tam nezastavoval, užívali jsme si Evropu volnou cestou, stejně jako mezi Polskem

Gruzie, Arménie, Náhorní Karabach - letadlem, autem

Do Gruzie jsme přiletěli, ale do Arménie 1 s hlavním městem Jerevan, a do Arménie 2 s hlavním městem Stepanakert (tj. Náhorního Karabachu) jsme už pokračovali autem z půjčovny. Moc se to neví, ale kdo si častěji půjčuje auta, už na něco podobného určitě narazil: půjčovny nemají příliš v lásce, když jejich miláčky vyvážíte do jiného státu. Platí to bohužel i uvnitř EU, a platí to samozřejmě i mezi státy na Kavkaze. A tak za povolení k výjezdu do Arménie, a následně za pojištění na hranicích, platíme několik tísíc korun.

Kazachstán - letadlem

Kazachstánu jsme se museli vyhnout, když jsme se taxíkem vraceli v Uzbekistánu do Kazachstánu, protože sovětský inženýr projektující silnici M39 mezi Samarkandem a Taškentem opět nemohl tušit, že při rozpadu Svazu povedou hranice právě přes jeho cestu. Dvakrát. A tak museli Uzbeci, kteří nechtěli jezdit - dvakrát - přes hraniční přechod, kolem města Myrzakent, zbudovat po svém území obchvat. Do Kazachstánu jsme se tak podívali až po zrušení víz, ke kterému došlo spolu s výstavou EXPO. Naštěstí už víza nebyla znovuzavedena.

Rusko - letadlem

To nejlepší na konec, chtělo by se říci, ale není to tak úplně pravda. Spíše to největší na konec. Přestože Rusko samotné jsme projeli vlakem od Moskvy po Vladivostok (a ještě dál až k hranicím KLDR autem), hranice samotného Ruska jsem nikdy nepřekročil po zemi. V Moskvě jsme pak ještě přestupovali (celkem čtyřikrát) při dvou cestách do Uzbekistánu. První kontakt s ruským úředním šimlem. Přestupovali jsme totiž na letišti Vnukovo, které tehdy na přestup mezi EU a bývalou zemí SSSR nebylo procesně vybaveno.

Byl jsem na Polsko/Ruské hranice (ale jenom "na čumendu"), byl jsem i na Litevsko/Ruské hranici, zevnitř jsem byl na hranici s KLDR. Ale hranice Ruska jsem nikdy nepřekročil. Hranice bývalého Sovětského Svazu už mnohokrát.

Většinu národa to táhne na západ. Mě principiálně taky. Ale cesty na východ mají taky něco do sebe, člověk pochopí více souvislostí a lehce vykročí z komfortní zóny. Takže doporučuji pár hodin nad učebnicí Ruština pro samouky, a nebát se vyrazit na východ. Protože i ten původně sovětský prostor má co nabídnout.

Zdroj obr. v perexu: wallpapercave.com