V minulém článku jsem řešil, kam se letos vydat v celém tom zmatku na dovolenou. Je jedna země, která Covid neřeší. A proto jsem se jel podívat právě tam. Do Tanzánie, do takového "Afrického Švédska".
Vrozená spořivost mě donutila koupit letenky z Vídně namísto Prahy, a návratem do Mnichova místo do Prahy. Rozdíl - pokud vezmu v úvahu cenu dopravy na a z těchto letišť asi tři tisíce. To mi stálo za risk v podobě možných protičeských koronavirových opatření, které tyto země, tj. Rakousko a Německo, zavedou.
Vídeň je ještě v pořádku, vlak do Vídně na čas, rychlý přestup na novém moderním hlavním nádraží a zanedlouho už čekáme na odlet. Nikdo neřešil, že jsme Češi, z nebezpečné Prahy.
Nic se neřešilo ani v Holandsku. Měli jsme připravený nějaký formulář pro místní Prymuly, ale nikdo ho nechtěl. Na roušky se mimo letiště, vlak a hlavní nádraží moc nehraje - víc se řeší odstupy a počet lidí v obchodě - například povinným nošením košíků v počtu jeden na osobu (nezájem že by vám stačil jeden pro čtyři).
Roušku zase nasazujeme na cestě na hotel u letiště. A pak samozřejmě po celou dobu letu na letiště Kilimandžáro pod známou horou, cca hodinu jízdy autem od města Arusha. Jednou snad hlavní město východoafrické federace, dnes stále nikoliv ospalá, ale díra, s nedostatečnou infrastrukturou, dopravními problémy a výpadky elektřiny. Město vypadá spíše jako půlmiliónová vesnice. Ale je tu hezky. Lidi jsou v pohodě, není tu (na Afriku) moc bordel, hotel je fajn a snídaně v klidu. Jsme tady a ani to nebolelo.
Na letišti se ještě hrála rouškovaná, taxikář nám polil ruce kvanty desinfekce, a v prodejně Vodafonu nám změřili teplotu. Dalších deset dní jsme mohli na celou pandemii zapomenout. Tanzánie už před půl rokem přestala koronavirus řešit. Má dobrá čísla... protože je už půl roku neaktualizuje. Průměrný věk populace je 15, možná 20 let. To nemám ze statistik, taková je realita kolem nás. Lidí nad šedesát je minimum.
Nezřídka se objevují letáky na zdech vyzývající k mytí rukou - stejné jako u nás - či nošení roušek. Nikdo to ale nedělá. Nám tedy nezbývá než držet si odstup, jezdit vlastním (tj. vypůjčeným) autem namísto místní dopravy, a máme pocit - snad oprávněný - že bychom měli být v pohodě. Vzhledem k tomu, že neumíme ani po deset dnech více než deset slov svahilsky (kuře, hovězí, rýže, hranolky, děkuji, ahoj, nashledanou... jo víc než deset jich fakt není), není ani problém s tím, že by si s námi chtěl někdo povídat - znalost angličtiny místních je opravdu slabá. Lepší se až na Zanzibaru.
Jsme v Africe a přepínáme do afrického režimu - větší starosti než Covid nám dělají staří známí: malárie a spavá nemoc, respektive komáři a mouchy tse-tse. Sehnat tady antimalarika by asi šlo, ale nějak to není třeba - končí období sucha a komárů je poskrovnu. Sázíme na moskytiéry. Na Tse-Tse jsme narazili snad jenom jednou.
Samotnou cestu po Tanzánii si nechám na jindy, na nějaký "bezcovidový" článek, ale samozřejmě jsme neseděli jen v Arushe. Hlavně jsme jezdili za zvířaty. Lidí (turistů) poskrovnu, nikdo se do Afriky zrovna nehrne. Asi ani netuší, že to je - v případě Tanzánie a narozdíl od okolních zemí - možné.
Roušky nasazujeme zase v letadle, lehce zastaralém brazilském třicetimístném vrtuláčku, který nás z Arushe dopraví na Zanzibar. Království opuštěných hotelů, resortů a pláží. Je tu sice desetkrát víc bílých než na pevnině (tj. vidíme jich třeba i deset denně, na pevnině někdy ani jednoho), ale pořád minimálně desetkrát méně, než na kolik je místní ekonomika stavěná. Možná i padesátkrát méně. Není tu v podstatě nikdo.
Jeli jsme sem hlavně kvůli potápění a přestože nás většinou odrazovali - Zanzibar není úplně potápěcí destinace, tam a tam by to bylo lepší - nelitujeme. Potápění fajn. Navíc je tu k vidění pár zajímavostí i nad vodou a hlavně jsou tu ze všeho největší propast mezi cenami pro místní (a nás, "chudé" turisty). Coca-Cola v obchodě deset korun. V hotelu za sto. Dvojlůžák pro normální lidi (wifi, teplá voda, snídaně) třeba 30 dolarů za noc. Resort klidně pět set nebo i tisíc dolarů za noc. Safari v Africe tak může stát neskutečně moc peněz. Nebo nemusí. Záleží, jak si nastavíte priority. V příštím článku bych se chtěl věnovat něčemu, co jsem pracovně nazval "Safari pro chudé". Chcete vidět lvy, slony, žirafy, ale ve výkladní skříni cestovky jste viděli šestimístné částky? Těšte se na příští článek.
Vracíme se ze Zanzibaru přes Dar Es Salam a Amsterdam do zmíněného Mnichova. Vše v rouškách, vše bez problémů. Až v Mnichově to začne. Už v letadle vyplňujeme jakýsi formulář, který posádka vysbírá a je nejspíš úplně k ničemu. Celé naše letadlo je totiž prohlášeno (asi proto, že letíme z Amsterdamu) za rizikové. A celé tak jde na PCR test. Placený vládou, tj. pro nás zdarma. Úplně zbytečně - už dávno sedím doma v Praze, píšu tento článek, a výsledek ještě neznám. Samozřejmě jsme speciální případ, většina letadla nejspíš letí do Mnichova proto, aby byli v Mnichově. A o těch chce mít vláda informace.
V Tanzánii jsem nikdy předtím nebyl. Pokud jste byli, zajímala by mě jedna věc: u každé hospody, prakticky u každého stánku kde by člověk mohl něco jíst nebo něco podnikat rukama, je více či méně improvizované umyvadlo. Kýbl s vodou, s kohoutkem, voda teče do dalšího kýblu. Někdy mýdlo nebo prací prášek k dispozici. Je to super, myjeme si ruce kdykoliv to jde, před jídlem, po jídle, a jsme spokojení. Myjeme si tu ruce častěji než doma, protože je prostě kde. Docela by mě zajímalo, jestli se tato hygienická vymoženost rozmohla až s pandemií, nebo podobná zařízení existovala už před ní. Protože je to super nápad nejen pro Afriku... mít se kde mýt.
PS: Asi deset minut po dopsání článku mi přišel výsledek mnichovského testu: NEGATIVNÍ.
