COVID-19 vs. Kanada

Minulý rok jsme se na podzim podívali do Tanzánie. Mělo to "istá covidová špecifiká". Letos jsme čekali, zda se jako první pro turisty otevřou Spojené Státy nebo Kanada. Kanada "vyhrála", ale taky to není úplně jednoduché.

Věděli jsme, že do Kanady chceme, a že tam vyrazíme, jakmile to bude jenom trochu možné, tj. bude umožněn vstup cizincům a nebude potřebná karanténa. Očkování máme, tak to snad nebude problém. Jenže nic není tak jednoduché.

Jakmile byla zveřejněna informace, že Kanada tedy od října umožní turistické cesty, museli jsme zúžit náš hledáček ze tří lokalit na jednu. Postupně jsme vyřadili Yukon a Nové Skotsko, a rozhodli jsme se, že se tentokrát soustředíme na ostrov Newfoundland, nejvýchodnější výspu (doslova) Kanady a potažmo celé severní Ameriky. Takový ten první kus pevniny, který pod sebou z letadla uvidíte, když letíte třeba do New Yorku a už jste za zády nechali Island a Grónsko.

Nákup letenek by byl na samostatný příběh. Vůbec poprvé jsem musel přímo oslovit společnost, která letenky prodává, protože žádný rezervační systém mi nechtěl vyhledat rozumnou kombinaci Praha-Frankfurt-Toronto-St. Johns a zpět přes Montreal, která nabízela nejrozumnější přestupní časy. Všechny vyhledávače vždy našly nějakou supervýhodnou nabídku, jenže s přespáním ve Frankfurtu a šestihodinovým přestupem v Torontu. A příletem do Saint John's, hlavního města ostrova, uprostřed noci, což je nešikovné kvůli jetlagu, půjčení auta, hotelu a vůbec všemu. Ale podařilo se, máme rozumné letenky s odletem ráno z Prahy a příletem na Newfoundland, do Saint John's, večer.

Abychom mohli do Kanady, potřebujeme očkování. To se dalo čekat. Ale potřebujeme i test. To jsme tak úplně nečekali. No ale dobrá, o nic nejde, "tyčku v nose" jsme už měli tolikrát, že jednou navíc nás to nezabije. Letíme ve čtvrtek, takže v úterý si zajdeme na test ať máme klid. 72 hodin před příletem, s rezervou.

Jenže naše cesta Newfoundlandem nekončí. Rádi bychom se podívali do místní malé EU. Francie si u břehů Newfoundlandu vydržuje dva ostrůvky: Saint Pierre a Miquelon. Takové zvlášní místo. A protože je podle všech nám dostupných informací poměrně komplikované a drahé na Newfoundlandu (a v Kanadě obecně) pro cizince absolvovat PCR test, který je potřebný pro vstup do této bývalé francouzské kolonie (dnes oficiálně "Francouzské zámořské území"), vydáme se sem hned po příletu na Newfoundland a přespání. Do "Francie" přijedeme v pátek a měl by nám tak pořád stačit úterní test z ČR.

Jenže situace v Evropě a v ČR se začala horšit. Francie, potažmo Saint Pierre a Miquelon, žonglují s barvami na semaforu jako Babiš s ministry zdravotnictví. A různá barva na semaforu znamená různé podmínky pro PCR testy. Červená barva zkracuje platnost PCR testu na 48 hodin. A protože nechceme riskovat, že ČR bude přeřazena do červené kategorie, plánujeme nakonec PCR test v Praze na středu. Snad stihneme dostat výsledky ještě týž den. A snad budou negativní. Stihli jsme, a byly. Ale byly to nervy, výsledky dorazily až někdy kolem půl deváté večer. Ve čtyři ráno jsme odjížděli na letiště.

Tak teď snad už jenom poslední věc, před odletem musíme vyplnit příjezdový covidový formulář do Kanady, nabonzovat na sebe hromadu informací, nahrát potvrzení o očkování, testu, a doufat, že se cestou nic nepodělá. Cestování v době Covidové už snad nemůže být jednodušší.

Přilétáme tedy do Saint John's. Chtějí po nás nějaké referenční číslo. Netušíme, čeho. Musíme mít vyplněný nějaký formulář "provincie". Není totiž Kanada, jako Kanada. Každá provincie má vlastní pravidla. A tahle (Newfoundland a Labrador) i vlastní příletový formulář. Vyplňujeme ho na místě. A je to teda docela porod, trávíme tím dobře dvacet minut. Ale jsme venku z letiště, jsme volní, a můžeme na hotel.

Ráno odjíždíme do 380 kilometrů vzdáleného přístavu Fortune, kde necháváme auto a dál pokračujeme - po vyplnění nějakého toho covidového formuláře - do Francie. Tedy na ostrov Saint Pierre, do stejnojmeného městečka. Tak, covidová odysea skončila... No tak to samozřejmě neskončila. Pořád se ještě budeme chtít vracet do Kanady, za tři dny, a to už nám pražský test dávno vyprší. Co s tím? No někde si nějak uděláme, na blind, PCR test v Saint Pierre. "Tyčku v nose" jsme už měli tolikrát, že dvakrát navíc nás to nezabije. Tedy alespoň takový byl plán.

Jenže jak se ukázalo, v "hlavním městě" souostroví žije něco přes pět tisíc lidí. A je tu jedno testovací středisko. A to o víkendu nefunguje, a v pracovní dny je třeba se registrovat. Předem. V pátek testovací unimobuňka zavírá ve čtyři. Naše loď připluje ve tři. Tak snad to stihneme. Stihli jsme. Zase tyčku do nosu, zaplatit nemalý poplatek za test, a teď můžeme doufat, že test vyjde dobře (tedy negativně), že nám ho laboratoř doručí včas, podaří se nám ho někde vytisknout, abychom ho v pondělí ráno mohli použít, až se na imigrační kontrole ve Fortune budeme prokazovat. Toho, že by z pátku nebyl platný se příliš nebojíme: nikdo z ostatních cestujících nebude mít čerstvější.

Tak a je to. Jednoduché jak facka. Tedy samozřejmě jsme před odletem do Kanady museli požádat o "víza", respektive na internetu zažádat elektronickou autorizaci (něco jako ESTA v USA), zaplatit, a čekat, že nám ji schválí. To bylo stejné i před covidem. Letíme tři. Ostatním ji schválili obratem, já s nervy na dranc čekal několik hodin. Ale podařilo se.

Nakonec všechno dobře dopadlo. Jen rozdíl mezi Velkou Kanadou a touhle Malou Francií nemůže být, co se covidových pravidel týče, propastnější. Francie je oáza čerstvého vzduchu. Covid tam neexistuje. Žádné roušky, žádné kontroly očkování a testů (jen jednou v přístavu při příjezdu z Kanady), ani v obchodech, ani v restauracích, ani v místní MHD (autobusy tu nejsou, ale mají tu MHD-lodě a MHD-letadla). O tom určitě napíšu někdy později. V Kanadě je to jako u nás. Akorát bez keců a důsledně: roušky všude uvnitř, očkování pro jídlo v restauraci. Bez papíru jenom s sebou.