Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.
VB

My jsme byli ve Švédsku: po příletu jsme se ocitli v zemi, kde kolem covid-19 nepanovala hysterie, žádní ustrašení občané, naopak s úsměvem, nenosily se roušky, nikdo se neobtěžoval testováním (s příznaky samozřejmě máte být doma, ale bez příznaků vás mají za zdravého, jen je slušné držet mírný odstup od cizích osob). Mohli jsme volně chodit kamkoli s ohleduplností k druhým: v obchodech se lidé netísnili, v MHD bylo poloprázdno (lidé ctili doporučení chodit pěšky nebo jezdit na kole, aby se uvolnilo v dopravě místo pro ty, kteří to udělat nemohou), kavárny, pizzerie, galerie apod. byly poloprázdné, resp. lidé vešli dovnitř, když jiní odcházeli - nikdy se nic nepřeplnilo, stačilo držet odstup a nekašlat. Hotelová snídaně bez problémů: lidé seděli dva metry od sebe, naprostá pohoda, místnost se trvale mírně větrala. Teď se to možná na chvíli zhorší i ve Švédsku: nastoupila nová ředitelka do zdravotního úřadu, jako první začala prosazovat covid-pas pro některá místa (ač neměli tlak na nemocnice), takže spousta ukázněných Švédů, kteří přežili pandemii bez roušek a jen s odstupy, se patrně namíchne. Zdravotní úřad ověřil, že v populaci je vysoká míra protilátek, ať po uzdravení nebo po očkování, akorát že vzniká problém u části očkovaných - roste počet nakažených po vakcinaci. Možná se zavádí covid-pas právě kvůli těm očkovaným, kteří se průběžně infikují.

0 2
možnosti
  • Počet článků 245
  • Celková karma 19,46
  • Průměrná čtenost 1413x
Jsem potápěč. Pokud se ocitnu na břehu moře, neumím se tam jen tak válet. Ze břehu vypadá každé moře stejně, ale svět pod hladinou je pokaždé jiný. Přijdu si stále jako začátečník, a o začátcích s potápěním jsem napsal i knihu První krok pod hladinu.

Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.

Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.

Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.

Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.

Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...

Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.

Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.

 

Seznam rubrik

Oblíbené články

Oblíbené stránky