Je to 10 let co jsme vstoupili do Schengenského prostoru. Překračovat hranice bez zastavení, často bez zpomalení, nám dnes už přijde normální. V Evropě ale pořád máme Balkán, kde si můžeme připomenout, jak to fungovalo i u nás.
Letíme z Bratislavy a tam nás čeká kontrola první. Opouštíme Slovensko a zároveň schengenský prostor. Nic zásadního, letmý pohled do pasu a můžeme nastupovat do letadla.
Druhou pasovou kontrolu si dáváme skoro o pět hodin později, kvůli nějaké technické závadě jsme měli dvě hodiny zpoždění a je tak už půlnoc, když nám doklady kontroluje makedonská policie. Půjčit si na letišti auto je pak hračka, a my si můžeme na chvíli zdřímnout.
Po pár hodinách strávených v posteli v motelu nedaleko Skopského letiště se vydáváme na sever, do Kosova. Třetí hraniční kontrola naprosto bez problémů a front, je víkend, ale přesto jsme mile překvapeni, jak to tady probíhá hladce. Hned za přechodem chceme snídat, stačí nám nějaký stánek u cesty... a přání se plní po dvou stovkách metrů - německy mluvící Kosovar nám servíruje "čevapčiči v hamburgeru".
V Kosovu se moc nezastavujeme a přes příhraniční město Peć/Peja pokračujeme průsmykem vysokým 1800 metrů, kde nás poprvé, lehce nepřipravené, překvapuje sníh. Nejdřív kolem cesty, pak i na ní. Kosovská a Černohorská část přechodu jsou od sebe sice vzdálené asi 10 kilometrů, budu ale počítat obě části jako jeden hraniční přechod, tedy celkově čtvrtý. A zase úplně na pohodu, vypadá to, že tudy projede za hodinu jen pár aut.
Stačí klesnout o pár set metrů a v městečku Rožaje není po sněhu ani památka. Začíná být pomalu čas na oběd, ale tahle část Černé Hory nějak moc nežije. V létě asi ano, ale teď je všechno zavřené. Nakonec bereme za vděk pekárnou v městě Plav u stejnojmenného jezera, a pokračujeme přes Gusinje, kde je náš pátá pohraniční kontrola, do Albánie. Na rozdíl od minulé kontroly v horském sedle jsme v údolí, ale jaká tady bude cesta fakt nevíme. Albánie je stále poněkud nevyzpytatelná. Máme informace, že ze Skadaru až k hranici byl letos položen nový asfalt. Chceme tomu věřit.
Pohraničník se tváří, jako bychom tady dnes byli první auto. Černohorec nás pustil rychle, Albánec si pasy odnesl dovnitř, do tepla, a možná k počítači. Po pár minutách se vrací, a my opouštíme - po nezbytném ručním zvednutí závory - pátý hraniční přechod.
Na albánské straně nás ale čeká malé překvapení - asfalt nikde. Naštěstí se situace po prvním albánském kilometrů výrazně lepší a asfalt skutečně začíná. Uvědomujeme si, že informace z internetu byly vlastně pravdivé: asfalt byl položen až k přechodu. Tedy skoro k přechodu, nikoliv až na přechod. Asi začali ve Skadaru a na poslední kilometr už nezbyly v rozpočtu prostředky.
Jeden problém rychle střídá jiný. Silnice začíná stoupat, jedeme absolutním koncem světa bez měst, vesnic, bez benzínek, bez ničeho. A začíná sněžit. Máme sice zimní gumy, ale jestli budeme dál stoupat, hodily by se řetězy a pro lepší pocit lopata v kufru. Nemáme.
Pořád stoupáme, sníh už je úplně všude. Pořád ale jedeme ve vyjetých kolejích, i když to vypadá, že jsme tady dnes tak třetí, čtvrté auto. Jak jsou ale koleje pro oba směry jenom jedny, a Murphyho zákony fungujou neoblomně, v jedné nepřehledné zatáčce potkáme auto. Oba jsme to ubrzdili, ale bylo to těsně. Od nárazníku k nárazníku pár desítek centimetrů. Budeme do nepřehledných zatáček troubit.
V jednom místě to vypadá, že jsme dojeli. Místní s těžkou technikou odklízejí nějaký sesuv, místo asfaltu tak musíme asi 50 metrů kličkovat sněhovým blátem mezi kameny, než se zase dostaneme na pevný podklad. Krajina je tady úžasná, ale dny jsou krátké a my musíme dopředu, musíme dojet do civilizace, než padne tma. Přesto se necháme zlákat několika parkovišti a vyhlídkami, které mohou směle konkurovat Alpám, zejména, když přestane sněžit a začne svítit slunce. Dnes vůbec poprvé.
Nekonečnou řadou serpentin se pak spouštíme dolů do nížiny u Skadarského jezera a podél jeho břehů se soumrakem přijíždíme k metropoli severní Albánie, Skadaru, kde zastavujeme a kupujeme nějaké suvenýry. Za eura, měnit si místní leky nechceme a nepotřebujeme. U veselé cedule, která označuje výpadovku na Prahu a Berlín, se otáčíme směrem na Tiranu a pak po nové dálnici, tmou tmoucí, k našemu dnešnímu dalšímu, celkově šestému, hraničnímu přechodu. Z Albánie zpět do Kosova. Provoz na klikaté horské dálnici není velký, ale kapacita přechodu postačuje a tak zase nestojíme ani pět minut, a za další čtvrthodinu parkujeme před hotelem v Prizrenu.
Prizren je poměrně hezké město s historickým centrem, dobrým jídlem a příznivou cenovou hladinou, a to i v historickém centru, kde to večer celkem žije. Davy zahraničních turistů nečekáme, jsou tady spíš místní.
Ráno se vydáváme "zkratkou" přes Šar Planinu. Mohli jsme po dálnici pokračovat do Prištiny a dál po hlavní cestě. Nám se ale zřejmě zastesklo po sněhu, a tak si užíváme poslední kopce, poslední alpské krajiny, a poslední pocit, že za každou zasněženou zatáčkou může přijít konec protažené cesty a budeme se muset desítky kilometrů vracet. To se ale nestalo, a my tak projíždíme několika srbskými vesnicemi s hrdě vztyčenými srbskými vlajkami, a postupně se vracíme k přechodu s Makedonií. Máme čas na menší gáblík, a tak zkušeně zastavujeme u boudy našeho německy mluvícího známeho, který nás samozřejmě poznává, a slovy "Noch einmal" zadáváme svoji nejrychlejší a nejkratší objednávku v životě.
Sedmý hraniční přechod nám zabral stejně času, jako všechny ostatní (silniční) dohromady. Jsme asi desáté auto v řadě, ale strašně se to tady vleče. Návrat do Makedonie nám tak trval skoro půl hodiny. Až jsem v jednu chvíli zalitoval, že jsme se zastavovali na jídlo ještě před ním. Vše ale dobře dopadlo, na skopské letiště to už není daleko a ani s vrácením auta nejsou žádné potíže, a my tak můžeme projít osmou hraniční kontrolou do odletového prostoru. Za poslední makedonské drobné kupujeme hranolky u krále karbanátků, a pomalu začínáme nastupovat do stroje, který nás hodinu a něco trvajícím letem přepraví z teplotně poměrně příznivého Skopje na zamrzlou slovenskou zem.
Tam už nás čeká i poslední, devátá, hraniční kontrola. Z balkánských roklin a zemí Škipetarů, známých z románů Karla Maye, se vracíme se zpět do Schengenu, prostoru bez hranic, kterých jsme si za víkend užili poměrně dost. Od první do deváté prohlídky pasů uniformovaným kontrolorem uběhlo jenom něco lehce přes 47 hodin.
