Můj čas..

..je pouhopohé prozatím. A tohle prozatím se velice brzy změní v realitu. Můj čas je v závěru myšlenka, kterou mileráda předám vám všem. A o co tady vlastně půjde? To be continued..

Nevím, možná to znáte. Takové to - když ne teď tak kdy? Kdy jindy? Kdy bude ten nejlepší čas si jít za svými sny, dělat to, co vlastně doopravdy chcete, a fungovat jen podle principů přítomného okamžiku? 

Ten čas, je právě teď. 

Nejsem si úplně jistá, kde moje cestování začalo. Bylo to snad v mých deseti letech, kdy jsem bez souhlasu rodičů a s jistým zápalem sobě vlastním koupila první lístek na vlak a jela 200 km do malé vesničky u Brna za kamarádkou z letního tábora, u které jsem strávila víkend, který by vlastně nikdy nebyl zjištěn, kdybych nezapoměla v kalhotech lístek z vlaku. Nebo to bylo možná mojí první cestou na Kypr, kdy jsem ve svých 18ti letech odjela od mým okolím předpokládaného života, který zahrnoval manželství, děti a život na předměstí místa, které mi bylo roky a roky domovem? Nebo je to vlastně právě teď? 

Sedím v prázdném pokoji v bytě, který mi více než rok evokoval domov, a říkám si, jak je všechno vlastně strašně relativní. Ještě před pár měsíci jsem měla pocit, že moje místo je tady, že chci rozvíjet veganský business, že vlastně žiju dle svého vlastního přesvědčení a všechno je v pořádku. No- leda hovno. 

Za pár dní vyrazím směrem Deutschland, na ostrov Sylt, kde moje životní adventura - a jakoby pozor, je to opravdu adventura, poněvadž jsem všechny své "hmotné statky" odevzdala ve prospěch života jaký si přejí žít a není cesty zpátky - i když v mé osobní bibli, neboli v Travel bibli se říká něco jiného - neboli - vždycky se můžete vrátit(jakoby nemám, není kam). Balím si kufr, balím si batoh a vím, že za pár týdnů nebo měsíců z těchto dvou zavazadel zbyde jen jedno. A uvnitř sebe vím - ne přátelé, já se nevrátím. Půjdu prostě dál, za svým snem, který zahrnuje jediné - poznat život. 

Je to tady, ve mě. A nemůžu s tím bojovat. Jsem cestovatelka, člověk, který chce vidět a zažít. Hele, jakoby sorry, chápu vaše sny o dětech a domečku se zahradou. Já ho možná někde hluboko v sobě taky mám. Ale teď je time, kdy se můj svět smrskne do onoho batohu. A vlastně se rozvine do něčeho mnohem, mnohem většího. 

Vím, že přijdou časy, kdy budu kurevsky zoufalá. Budu sedět na místě, kde jsem nikdy nezabloudila ani ve svých nejšílenějších snech. Nebudu mít asi peníze, nebudu mít kde spát a možná ani co jíst. Ale tak nějak v sobě cítím, že je to v pořádku. 

Mám sny. Moje sny zahrnují práci s Mobym, starání se o divoká zvířata v pralese v Peru, ochutnat místní přírodní drogy, tančit při světle ohně na pláži, zamilovat se do místního vesničana, přechod přes žhavé uhlíky, zažít si pocit nekonečna, zhulit se s neznámými lidmi, ochutnávat místní vína, tancovat na ulici na Kubě, psát u toho svoji knihu a cítit se nekonečná. 

Vycházím vstříc svým snům a vy by jste taky měli. 

Protože that's about, to make ourself infinite.